ECLI:CZ:US:2019:2.US.1908.19.1
sp. zn. II. ÚS 1908/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky O. F., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2019 č. j. 70 Co 92/2019-46 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2019 č. j. 72 Nc 216/2018-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny a právo na svobodný pohyb dle čl. 14 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně došlo k prodloužení doby trvání předběžného opatření nařízeného usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2018 č. j. 72 Nc 85/2018-23, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se setkávání s navrhovatelem, zdržet se jeho nežádoucího sledování a obtěžování, jakož i jeho kontaktování, a to jakýmkoliv způsobem a současně jí byla uložena povinnost zdržet se vstupu do budovy na adrese B. a jejího bezprostředního okolí, jakož i zdržování se tam a zákaz přibližovat se k navrhovateli na vzdálenost kratší 100 metrů. Návrh na prodloužení předběžného opatření byl odůvodněn tím, že obava navrhovatele z předchozího vyhledávání a kontaktování jeho osoby stěžovatelkou i nadále trvá, neboť toto jednání bylo dlouhodobé a s vysokou mírou intenzity. Navrhovatel uvedl, že má obavy z dalšího nepředvídatelného chování stěžovatelky, která v minulosti nedbala jeho proseb. Předběžné opatření přineslo navrhovateli klid, psychickou úlevu, nadále však přetrvává obava z dalšího jednání stěžovatelky. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že doba trvání předběžného opatření nařízeného unesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2018 č. j. 72 Nc 85/2018-23 se prodlužuje do 19. 4. 2019 (I. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč (II. výrok).
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (I. výrok) a dále soud změnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně na částku 6 534 Kč (II. výrok) a uložil stěžovatelce uhradit navrhovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč (III. výrok). Podle usnesení Krajského soudu v Brně je trvání stavu ohrožení navrhovatele pro účely prodloužení doby trvání předběžného opatření zcela prioritním kritériem (podmínkou sine qua non). Stav ohrožení lze považovat za trvající buď tehdy, dochází-li ze strany odpůrce k pokračování v závadném jednání, nebo tehdy, není-li v tomto jednání (byť pod tlakem nařízeného předběžného opatření, spojeného pro případ nerespektování s hrozbou trestních následků) sice pokračováno, vzhledem ke konkrétním okolnostem je však dána plně reálná (nikoli tedy pouze spekulativní a hypotetická) obava z toho, že v budoucnu k závadnému jednání ze strany odpůrce bude docházet. Trvání stavu ohrožení je nutno hodnotit vždy objektivně podle konkrétních skutkových okolností případu, nikoli subjektivně toliko z pohledu některého z účastníků. Odvolací soud shledal reálnou hrozbu závadného jednání ze strany stěžovatelky, a to s ohledem na genezi stalkingu (předcházející nařízení předběžného opatření), která je popsána již v usnesení o nařízení předběžného opatření, na jeho dlouhodobost a zejména na skutečnost, že stěžovatelka ve stalkingu pokračovala i přes nesouhlas projevený navrhovatelem, spočívající v blokádě jejího telefonního čísla, jejího e-mailu, výslovného projevu navrhovatele při osobním kontaktu účastníků. Krajský soud ve svém usnesení dále uvedl, že stěžovatelka souhlasila s návrhem navrhovatele v této věci.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že odmítá postup soudů, které argumentovaly i tím, že jako odpůrkyně prodloužení předběžného opatření sama navrhla. S ohledem na to, že se jedná o významné omezení práva na osobní svobodu, není možné akceptovat takový přístup soudů, které bez ohledu na to, zda je to skutečně třeba, osobní svobodu omezí, jenom proto, že nikdo není proti. Stěžovatelka se dále domnívá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Stěžovatelka též vyslovuje svůj nesouhlas s tím, že obecné soudy vycházely z nahrávek pořízených navrhovatelem, k čemuž nedala svůj souhlas. Stěžovatelka sice potvrzuje, že tyto nahrávky nebyly provedeny jako důkaz, i přesto se však domnívá, že z těchto neprovedených důkazů obecné soudy vycházely, aniž věnovaly pozornost zjištění okolností, za kterých byly navrhovatelem předložené nahrávky pořízeny. Tyto skutečnosti se sice týkají skutkového zjištění soudu, které Ústavní soud jako takové nepřezkoumává, stěžovatelka však poukazuje na to, že tyto skutkové závěry soudy učinily bez toho, že by důkaz provedly a navíc zcela nekriticky přejaly interpretaci takového "důkazu" bez toho, že by jej podrobily jakémukoliv hodnocení.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Stěžovatelkou tvrzený zásah do její osobní svobody Ústavní soud v posuzované věci vůbec neshledal, neboť omezení působená stěžovatelce nejsou nikterak zásadní a omezující její svobodu, Ústavní soud rovněž neshledal jako nepřiléhavý argument, že sama stěžovatelka s omezeními vlastně v řízení před obecnými soudy souhlasila. Napadená rozhodnutí nejsou založena na důkazech, které stěžovatelka rozporuje (žádné nahrávky nebyly provedeny jako důkaz a napadená rozhodnutí se o ně argumentačně nikterak neopírají). Na ústavní rovině tedy zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu