ECLI:CZ:US:2019:2.US.1909.19.1
sp. zn. II. ÚS 1909/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Hildebrandta, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 692/2019-221, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 11 C 251/2017-154, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení (stěžovatele a jeho neteře A. Hildebrandtové) k nemovitému majetku v tomto rozsudku specifikovanému a tento majetek přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele, když zároveň stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 900.000 Kč. Jako určující pro nalézací soud byla skutečnost, že stěžovatel do předmětného domu denně docházel, staral se o něj, o zahradu a choval zde slepice.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 69 Co 188/2018-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví potvrdil, ale změnil jej tak, že nemovitý majetek přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, a to za náhradu ve formě vypořádacího podílu za částku 900.000 Kč. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo totiž určující, že žalobkyně v předmětném domě může realizovat svou potřebu bydlení, kdežto stěžovatel má bytovou potřebu zajištěnou jinde.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť v něm nebyla definována otázka, kterou by krajský soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe, nebo otázka, kterou by bylo potřeba vyřešit jinak.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že rozhodnutí krajského soudu, jež ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu předcházelo a s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil, je možná formálně v souladu se zákonem, ale je vůči stěžovateli necitlivé a nespravedlivé. Přitom není úkolem Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu, aby jakkoliv zasahovaly do volného hodnocení důkazů, které náleží zejména soudu nalézacímu, ovšem vyjma případů, když by toto hodnocení bylo nutno hodnotit jako excesivní. Tak tomu však v daném případě ani podle Ústavního soudu není. Proto Nejvyšší soud mohl ze skutkových okolností zjištěných okresním soudem vyjít a uzavřít, že tyto skutkové okolnosti krajský soud správně hodnotil (byť částečně jinak než nalézací soud) a vyvodil z nich závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
8. Nebylo přitom povinností soudů zjišťovat, zda, kdy a v jakém rozsahu bude žalovaná nemovité věci skutečně užívat. Vyšly toliko z toho, že tato nemá uspokojivě vyřešenou potřebu bydlení, což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje (žalobkyně bydlí v domě rodičů, kde obývá jeden pokoj) a předmětný majetek tak může k bydlení využít. Ani stěžovatel nyní nespecifikuje, proč by to nemělo být možné, zvláště hodlal-li sám předmětný objekt zrekonstruovat. Nejvyšší soud také vysvětlil, že krajský soud nepochybil, když žalobkyni uložil vyplatit stěžovateli toliko částku 900.000 Kč určenou znalcem, a nikoliv částku 1.100.000 Kč, kterou mu v rámci smírného řešení sporu původně nabízela sama žalobkyně. Právě proto, že uzavření smíru nebylo možné, vycházel soud z hodnoty stanovené znalcem. Zároveň lze vyjít z toho, že pokud žalobkyně nabízela stěžovateli částku 1.100.000 Kč (tedy částku o 200.000 Kč vyšší než byla stanovená znalcem), byla by tím alespoň částečně saturována stěžovatelova duševní újma ztráty majetku, jímž byl obklopen v dětství. Okolnost, že žalovanou nabízená částka nebyla nijak zjevně nepřiměřená, plyne i z toho, že sám stěžovatel požadoval částku jen o 100.000 Kč vyšší.
9. Závěrem musí Ústavní soud ještě zdůraznit, že stěžovatel napadá petitem ústavní stížnosti jen rozhodnutí Nejvyššího soudu. To ovšem znamená, že otázkou kontroly ústavnosti v rámci řízení o ústavní stížnosti by mělo být s ohledem na vázanost jejím petitem primárně to, zda Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovatelova dovolání ústavně konformním způsobem. V ústavní stížnosti však v této souvislosti není uvedeno nic podstatného, co by svědčilo o opaku, jelikož argumentace je věnována takřka výhradně skutkovým okolnostem daného případu. Stěžovatel tak nenabízí žádné relevantní argumenty, kterými by zpochybnil správnost a ústavní konformitu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jelikož v takovém případě by musel vysvětlit, z čeho plynula přípustnost podání dovolání, tzn. se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu mělo být v rozporu odvolací rozhodnutí, resp. že se jednalo o právní otázku judikovanou rozporně anebo dosud nevyřešenou. Nic takového však z ústavní stížnosti neplyne.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu