ECLI:CZ:US:2019:2.US.1912.19.1
sp. zn. II. ÚS 1912/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 2. 2019 č. j. 0 P 59/2018-425 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 3. 2019 č. j. 27 Co 84/2019-556, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "LZPEU").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením vydal Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") k návrhu stěžovatele předběžné opatření, jímž dočasně upravil styk stěžovatele s jeho nezletilými dcerami, K. K. a I. K. K. Konkrétně rozhodl tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými nepřímo stýkat, a to formou telefonických rozhovorů každý kalendářní týden v úterý a ve čtvrtek od 17:15 do 18:00 hodin. Matce nezletilých přitom uložil povinnost tento kontakt umožnit, nastavit telefon na režim hlasitého odposlechu tak, aby stěžovatel měl možnost hovořit s oběma dětmi současně a do hovoru nezasahovat (výrok I). Současně okresní soud uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu obou nezletilých, a to částkami ve výši 150, resp. 100 Euro měsíčně (výrok II). Dále okresní soud uvedl, že výrok I vydává na období 30 dnů od vykonatelnosti, pokud stěžovatel nepodá v uvedené lhůtě návrh ve věci samé (výrok III). Konečně okresní soud jmenoval město Chrudim opatrovníkem nezletilých pro řízení o předběžném opatření (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku I změnil tak, že zkrátil čas, v němž může stěžovatel realizovat styk se svými nezletilými dětmi formou telefonických hovorů, a to konkrétně na úterky a čtvrtky od 17:30 do 18:00 hodin. Ostatní podmínky realizace styku zůstaly nezměněny (výrok I). Ve výrocích II a IV pak rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok II). Konečně ve výroku III usnesení okresního soudu zrušil (výrok III), neboť tento považoval za nesrozumitelný. Nebylo z něj totiž zřejmé, jaký procesní návrh měl stěžovatel podat a tento výrok navíc nebyl nijak odůvodněn.
4. Toto své rozhodnutí krajský soud odůvodnil následovně. Předně měl - shodně jako soud okresní - za to, že bylo třeba předběžně upravit styk stěžovatele s dcerami až do doby, než bude rozhodnuto ve věci samé. Zároveň však bylo v řízení osvědčeno, že v péči stěžovatele byly v minulosti zjištěny závažné nedostatky a jeho styk s nezletilými bylo třeba realizovat asistovanou formou. Takový kontakt byl matkou stěžovateli nabízen, ten jej však setrvale odmítá. Krajský soud tudíž potvrdil také závěr okresního soudu stran stanovení nepřímé formy styku, avšak omezil délku telefonických hovorů, neboť měl za to, že jejich realizace v původním rozsahu by pro nezletilé představovala nedůvodnou zátěž.
5. Krajský soud dále odmítl námitku stěžovatele, že okresní soud postupoval nelegálně, když mu i bez návrhu uložit povinnost platit výživné. I v tomto směru krajský soud potvrdil závěry okresního soudu, neboť dospěl k závěru, že výčet povinností, jež mohou být předběžným opatřením uloženy, je zákonem stanoven demonstrativně a předběžné opatření ve věcech výživného lze zároveň vydat i bez návrhu (viz §76 odst. 1 a §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §12 odst. 1 ve spojení s §466 písm. c) a §468 odst. 1 a 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů). Nezbytnost - byť předběžné - úpravy vyživovací povinnosti přitom v řízení vyplynula ze zjištění, že stěžovatel dlouhodobě výživné vůbec nehradí a veškeré finanční náklady, spojené s péčí o děti, tak leží jen na matce. Krajský soud se dále neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že výše vyživovací povinnosti byla stanovena nepřiměřeně. Tato podle krajského soudu odpovídá ekonomické realitě České republiky, obvyklým potřebám dětí věku obou nezletilých, jakož i skutečnosti, že otec žije a pracuje ve Spolkové republice Německo. Současně poukázal, že se jedná o opatření předběžné, přičemž o výživném a jeho výši rozhodne s konečnou platností okresní soud v rámci meritorního rozhodnutí stran péče o nezletilé. Konečně krajský soud neshledal důvodnými ani námitky podjatosti, které stěžovatel vznesl vůči opatrovníkovi nezletilých a soudci okresního soudu, který v prvním stupni rozhodoval o jeho návrhu.
6. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů nyní stěžovatel brojí ústavní stížností, v níž obsáhle polemizuje s jejich skutkovými i právními závěry. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy pochybily, když nevyhověly jeho návrhu a neumožnily mu osobní styk s jeho dětmi, čímž měly porušit jeho právo na rodinný život garantované čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 24 odst. 3 LZPEU. Obecné soudy měly dále porušit též pozitivní závazky plynoucí z uvedeného práva tím, že nepřijaly vhodná opatření umožňující mu rozvíjet rodinné vztahy s jeho nezletilými dětmi. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy navzdory tomu, že pro to neměly zákonnou oporu, uložily stěžovateli předběžným opatřením platit výživné. Současně rozporuje jeho výši, která přesahuje míru nezbytnou pro "zajištění nezbytných životních potřeb" nezletilých. V tomto směru stěžovatel dále deklaruje, že je dlouhodobě připraven plnit svou vyživovací povinnost "péčí" o nezletilé, která by podle jeho názoru měla mít přednost před finančním plněním, avšak tato je mu dlouhodobě matkou nezletilých a obecnými soudy odpírána. Z uvedených důvodů má tudíž také za to, že obecné soudy porušily "principy spravedlivého procesu" dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud tak zpravidla považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu institucionálně nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty se přitom již obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu pak v takovéto situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je v rozhodovaném případě dále omezen tím, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecných soudů o předběžném opatření, jež svou podstatou představuje prostředek mezitímního uspořádání vztahů mezi rodiči a jejich nezletilými dětmi, který nijak neprejudikuje konečný výsledek řízení ve věci samé. V těchto věcech, které jsou doménou obecných soudů, se přezkumná pravomoc Ústavního soudu omezuje na zkoumání toho, zda obecné soudy v řízení nepostupovaly svévolně, resp. zda za svévolná není možné označit jejich rozhodnutí, která z tohoto řízení vzešla (z konstantní judikatury srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1250/19 ze dne 28. 6. 2019 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1659/19 ze dne 11. 6. 2019). K takovéto situaci však v projednávaném případě nedošlo.
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena. Ústavní stížnost proto v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu