ECLI:CZ:US:2019:2.US.1924.19.1
sp. zn. II. ÚS 1924/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Krtičky, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019 č. j. 20 Co 33/2019-125 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 11. 2018 č. j. 5 C 144/2018-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") po stěžovateli domáhala přiznání výživného rozvedeného manžela (§760 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) od 21. 5. 2018 ve výši 4 000 Kč měsíčně. Okresní soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni výživné rozvedené manželky za dobu od 21. 5. 2018 do 31. 10. 2018 celkem v částce 10 680 Kč (výrok I). Ve zbytku, tj. co do části, jíž se žalobkyně domáhala přiznání výživného v období od 21. 5. 2018 do 31. 10. 2018 další částkou 2 000 Kč měsíčně, resp. ode dne 1. 11. 2018 výživného v částce 4 000 Kč měsíčně, žalobu zamítl (výrok II). K tomuto závěru dospěl především na základě zjištění, že v listopadu 2018 byla žalobkyni vyplacena odměna za brigádu ve výši 5 500 Kč, což jej vedlo k závěru, dospěl k závěru, že žalobkyně již byla schopna sama se živit a vyživovací povinnost stěžovatele tudíž zanikla. Konečně též rozhodl, že žádný z účastníků ani stát nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III), resp. že stěžovatel je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok IV).
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání jak stěžovatel, tak žalobkyně. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") svým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil a na základě odvolání žalobkyně jej ve výroku II změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost platit žalobkyni výživné rozvedeného manžela i za dobu od 1. 11. 2018 částku 2 000 Kč. Tento výrok krajský soud odůvodnil tím, že žalobkyně prokázala, že nebyla schopna sama se živit a že tento stav měl původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Žalobkyně totiž pečuje o dvě nezletilé děti, které má se stěžovatelem, v souvislosti s čímž jí byl do května roku 2019 vyplácen rodičovský příspěvek. Stěžovatel přitom do dubna 2018 pracoval u společnosti Škoda Auto, a. s., a jeho průměrný čistý příjem přesahoval částku 41 000 Kč měsíčně. Tento pracovní poměr zanikl dohodou, jejíž příčinou bylo to, že stěžovatel úmyslně poškodil majetek (vozidla) svého bývalého zaměstnavatele. Kromě uvedeného byl však stěžovatel svým bývalým zaměstnavatelem velmi kladně hodnocen. Krajský soud tak na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že se stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal lépe placeného zaměstnání a při stanovení výživného tudíž vyšel namísto z aktuální příjmové situace stěžovatele z vyšších příjmů, kterých by stěžovatel dosahoval ve svém původním zaměstnání. Konečně, krajský soud odmítl názor okresního soudu, že vyživovací povinnost stěžovatele vůči žalobkyni listopadem roku 2018 zanikla v důsledku skutečnosti, že jí byla vyplacena výše specifikovaná odměna za brigádu. Naopak, tato měla trvat i nadále, a to do května roku 2019, do kdy jí měl být vyplácen rodičovský příspěvek. Konečně krajský soud výroky II-IV rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků ani stát nemá nárok na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a zároveň stěžovateli uložil, aby státu nahradil náklady odvolacího řízení.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť závěr o tom, že se měl bez důležitých důvodů vzdát lépe placeného zaměstnání, nemá oporu v provedeném dokazování, resp. je založen "na extrémním vybočení z rámce hodnocení provedených důkazů." Obě napadená rozhodnutí obecných soudů pak dále podle tvrzení stěžovatele dostatečně nezohlednila délku trvání manželství, které trvalo pouhých 14 měsíců. Tím, že obecné soudy při rozhodování o přiznání výživného a jeho výši dostatečně nezohlednily tyto okolnosti a také skutečnost, že stěžovatel je též povinen platit výživné na obě nezletilé děti, o které žalobkyně pečuje, porušily též právo stěžovatele na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud zpravidla považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu však nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice ze skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty se přitom již obecné soudy dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu v takové situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Porušení základních práv, které stěžovatel namítá, přitom Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu