ECLI:CZ:US:2019:2.US.1932.19.1
sp. zn. II. ÚS 1932/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Franče a 2) Dobromily Kachlíkové, oba společně zastoupeni Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 22. 8. 2018, č. j. 7 C 275/2017-192, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018, č. j. 12 Co 252/2018-246, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, č. j. 28 Cdo 779/2019-274, za účasti Okresního soudu Plzeň - sever, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně tím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud Plzeň - sever (dále jen "okresní soud") shora citovaným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatelů (dále také "žalobci") o nahrazení projevu vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu na straně žalované (dále jen "žalovaná") k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků jakožto pozemků náhradních za pozemky, které jim nebylo možno vydat podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Touto smlouvou měl být vypořádán restituční nárok každého ze stěžovatelů. Proti rozhodnutí okresního soudu se stěžovatelé odvolali, avšak Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v meritu věci potvrdil a změnil pouze nákladové výroky. Dovolání stěžovatelů bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Obecné soudy vyšly po provedeném dokazování ze zjištění, že předmětné pozemky, které získali právní předchůdci stěžovatelů na základě předběžné přídělové listiny podle dekretu prezidenta republiky, stěžovatelům nelze vydat, neboť pozemky byly zastavěny. Stěžovatelům jakožto oprávněným osobám však byl přiznán nárok na bezúplatný převod jiných pozemků. Předmětem sporu mezi stěžovateli a žalovanou však zůstává, jaké náhradní pozemky mají být stěžovatelům vydány. Mezi účastníky civilního řízení totiž zůstala spornou otázka toho, zda předmětné pozemky odňaté právním předchůdcům žalobců mají být oceněny jako zemědělské (jak je ocenila žalovaná), nebo jako pozemky určené pro stavbu (jak prosazují stěžovatelé), přičemž z nesprávného ocenění sporných pozemků dovozují stěžovatelé liknavost žalované, a proto se soudní cestou domáhali nahrazení projevu vůle.
4. Stěžovatelé svoje závěry o tom, že pozemky měly být oceněny jako stavební, opírají o následující skutečnosti. Předmětný pozemek byl oprávněným osobám (právním předchůdcům stěžovatelů) odňat pro účely výstavby letiště a kasáren v roce 1950, v roce 1952 na pozemku byly vybudovány první stavby. Teprve dodatečně v roce 1959 bylo vydáno rozhodnutí, jímž byly pozemky oprávněným osobám zpětně odňaty, čímž došlo k legalizaci již dříve uskutečněného převzetí věci státem, a byly přiděleny do vlastnictví státu. Jakkoliv tedy v době faktického odnětí pozemků byly pozemky evidovány jako zemědělské, již v době jejich odnětí byl zřejmý úmysl, pro který tyto byly právním předchůdcům stěžovatelů odňaty - výstavba letiště a dalších vojenských objektů. Proto stěžovatelé namítají, že jako náhradní pozemky ve smyslu §11 a §11a zákona o půdě jim měly být vydány pozemky stavební, nikoliv zemědělská půda. Dále stěžovatelé tvrdí, že soudy své závěry opíraly rovněž o skutečnost, že sporný pozemek právní předchůdci stěžovatelů získali jako příděl v roce 1945, tedy že se nejednalo o historický majetek rodiny, což soudy vykládaly jako skutečnost jdoucí k tíži stěžovatelů.
5. Naopak obecné soudy v napadených rozhodnutích dovodily, že pokud právní předchůdci stěžovatelů užívali předmětný majetek pouze cca 2,5 roku před jeho odebráním, bylo namístě pozemky ocenit jako zemědělské, neboť charakter pozemků se změnil bez přičinění původních vlastníků, byť ke dni odnětí pozemků již byly tyto pozemky určeny k výstavbě letiště a kasáren. Soudy svá rozhodnutí při nezpochybnění faktu, že již v době odnětí pozemků bylo jasné, že pozemky jsou určeny k výstavbě letiště a kasáren, opřely o dvě základní skutečnosti. Jednak pozemky byly v evidenci nemovitostí evidovány jako zemědělské, a za druhé právní předchůdci stěžovatelů pozemky získali jako příděl a pozemky tak netvořily historický rodinný majetek a byly odňaty jen 2,5 roku poté, kdy je rodina stěžovatelů do vlastnictví nabyla.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v této věci neshledal.
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud předně konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Oba tyto aspekty, tedy vyhodnocení skutkového stavu i vysvětlení interpretace podústavního práva, obecné soudy provedly dostatečně a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal žádné extrémní vybočení z logiky či extrémní nesoulad mezi skutkovými východisky a právními závěry, z nich vyvozenými. Přitom, jak plyne z předchozího naznačeného vymezení postavení zdejšího soudu v ústavním systému, pouze v takovém případě by mohl Ústavní soud kasačně zasáhnout do výsledků řízení před obecnými soudy.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění povahy předmětných pozemků jako zemědělských (materiálně se údajně jednalo o pozemky stavební), čemuž měla odpovídat i restituční náhrada. Současně stěžovatelé zásadně nesouhlasí s tím, že obecné soudy zohledňovaly právní titul nabytí vlastnického práva právními předchůdci stěžovatelů (tzn. příděl), kdy tato okolnost údajně neměla v projednávaném případě hrát roli.
9. Ve vztahu k této vznesené námitce stran povahy předmětných pozemků Ústavnímu soudu nezbývá než se omezit na konstatování, že tato námitka se týká výhradně zpochybnění aplikace podústavního práva obecnými soudy, což ovšem zdejšímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit a revidovat. Z pohledu ústavnosti je totiž podstatné, že obecné soudy svoje závěry o povaze předmětných pozemků jako zemědělských náležitě odůvodnily (viz zejm. str. 5-6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Na tomto místě může Ústavní soud rovněž pro stručnost pouze odkázat na své dřívější rozhodnutí, v němž aproboval postup obecných soudů, které při posuzování, zda se jednalo o zemědělský pozemek, vyšly z toho, že byl k zemědělským účelům užíván v době jeho odnětí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 604/18).
10. Pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy v jejich neprospěch hodnotily okolnost, že sporný pozemek získala rodina stěžovatelů jako příděl, je nutné k tomu říci, že Státní pozemkový úřad sporný pozemek pro určení hodnoty restitučního nároku stěžovatelů naopak ocenil podle ustanovení §28a zákona o půdě, tedy v cenách zjištěných podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a nikoliv v ceně přídělu podle ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě. Nárok stěžovatelů tak byl vypořádán, jako kdyby se jednalo o pozemky zemědělské, nikoliv o pozemky získané přídělem, což je ve svém důsledku pro stěžovatele výhodnější. S totožnou námitkou se navíc již vypořádaly obecné soudy (viz str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), a proto Ústavní soud s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí nepovažuje za nezbytné argumentaci v tomto ohledu blíže rozvádět.
11. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstála a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu