ECLI:CZ:US:2019:2.US.1947.19.1
sp. zn. II. ÚS 1947/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Lukášem Serbusem, advokátem se sídlem Netřebice 66, Nymburk, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019 č. j. 11 Co 6/2019-1368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na rodinný život a péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí městského soudu, jakož i z přiloženého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 2018 č. j. 0 P 273/2016-1039 (dále jen "obvodní soud") se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (otce) a matky nezletilého M. L. (dále jen "matka") o úpravu styku s nezletilým. Obvodní soud pro Prahu 6 uvedeným rozsudkem určil, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým M. L. každý sudý čtvrtek od 15:00 hodin do neděle bezprostředně následující do 18:00 hodin (otec si nezletilého převezme ve školce - škole a zpět předá matce v místě bydliště matky a každý druhý běžný styk otce s nezletilým, otec předá nezletilého zpět matce v místě bydlišti otce). Dále soud upravil styk o vánočních, jarních, podzimních a velikonočních prázdninách a ohledně letních prázdnin soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každé letní prázdniny vždy deset dnů v kuse třikrát za celé letní prázdniny (otec nezletilého převezme v místě bydliště matky a předá nezletilého zpět matce v místě bydliště otce).
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem částečně změnil rozhodnutí obvodního soudu, přičemž změna měla reflektovat již "zažitý" stav, kdy stěžovateli byl v minulosti vymezen styk s nezletilým v lichém týdnu (oproti rozhodnutí obvodního soudu, které upravovalo styk v sudém týdnu). Další změna se týkala místa předávání nezletilého - městský soud jednotně stanovil jak povinnost nezletilého předat otci, tak jej i zpět předat matce v místě bydliště matky. Vzhledem k neshodám rodičů městský soud dále pevně stanovil termíny styku nezletilého se stěžovatelem v období letních prázdnin a upravil odlišně styk v rámci jarních prázdnin, jejichž termíny se mají řídit dle místa bydliště nezletilého. Ve výroku II. rozsudku městského soudu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení státu (pozn.: vynaložené znalečné) ve výši stanovené soudem prvního stupně v samostatném usnesení.
4. Z odůvodnění rozsudku městského soudu plyne, že mezi stěžovatelem a matkou nezletilého jsou časté konflikty, jejich vztah je nepřátelský, přičemž ani jeden z rodičů není schopen akceptovat výchovu druhým rodičem. Rozsah běžného styku má odpovídat dosavadní praxi ve styku rodičů s nezletilým, kterému tento stav podle vyjádření znalce i kolizního opatrovníka vyhovuje a není důvod jej měnit. Na závěr se soud vyjádřil též k argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2996/17. Konstatoval, že na danou situaci judikatura nedopadá, jelikož v tomto řízení je to stěžovatel, který bydlí dle vlastního rozhodnutí v cca 60 km vzdáleném Kolíně a nejde o případ, kdy by se matka nezletilého odstěhovala do místa vzdáleného několik desítek kilometrů a tím ztěžovala otci styk s nezletilým.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem městského soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Nesouhlasí jednak s tím, jak soud upravil jeho styk s nezletilým synem a jednak s tím, že to má být pouze on, kdo se bude podílet na dopravě syna z předškolního zařízení, resp. z místa bydliště matky a zase zpět tak, aby mohl realizovat soudem upravený styk. V závěru stěžovatel brojí též proti rozhodnutí soudu, kterým mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení státu spojené s vypracováním znaleckého posudku.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem zvláště restriktivně. Konstantně přitom judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019).
8. Z uvedeného plyne, že celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však nyní nejedná.
9. V posuzované věci soudy obou instancí vycházely jak z provedených důkazů, mj. i ze znaleckého posudku či vyjádření kolizního opatrovníka, tak i z poznatků zavedené úpravy styku rodičů s nezletilým. Městský soud v napadeném rozhodnutí jasně uvedl, jaké důvody jej vedly ke změně (resp. spíše k úpravě) rozsudku soudu prvního stupně; provedené změny reflektují situaci, která je v současné době nastolena mezi účastníky řízení v rámci úpravy styku a vyhovuje především nezletilému. Napadené rozhodnutí soud odůvodnil způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu