ECLI:CZ:US:2019:2.US.1955.19.1
sp. zn. II. ÚS 1955/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Vodrážkové, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 21 Cdo 4615/2018-221, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2018, č. j. 19 Co 766/2018-188, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 5. 4. 2018, č. j. 9 C 227/2017-163, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Českém Krumlově ("okresní soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalované bývalé zaměstnavatelce, společnosti KORSA s. r. o., zaplacení částky 217.323 Kč s příslušenstvím a zaplacení nákladů spojených s uplatněním této pohledávky. Žalovaná částka představovala odškodnění za pracovní úraz (ze dne 16. 1. 2014) sestávající z bolestného ve výši 14.400 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 84.000 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti ve výši 118.923 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že sice došlo ke vzniku pracovního úrazu, nicméně žalovaná se podle ustanovení §367 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění ke dni 16. 1. 2014 zcela zprostila odpovědnosti za způsobenou škodu, neboť prokázala, že stěžovatelka porušila pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byla řádně seznámena a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") k odvolání stěžovatelky v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, když uvedl, že "soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci a tento skutkový stav také správně hodnotil."
5. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř.").
6. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání a dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně uvádí, že obecné soudy pochybily, pokud uzavřely, že se žalovaná v pozici zaměstnavatelky zcela zprostila povinnosti k náhradě škody za pracovní úraz. Uvedla, že nebylo prokázáno, že by žalovaná soustavně kontrolovala a vyžadovala znalost pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jak jí to ukládá zákon. Má za to, že žalovaná neunesla důkazní břemeno. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaná "byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně v rámci poučení soudu naváděna ke způsobu, kterým by se mohla zprostit své odpovědnosti za vznik škody způsobené stěžovatelce pracovním úrazem", čímž došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení a závažnému porušení práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jak učinil okresní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup okresního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
10. Obecné soudy totiž podle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obecné soudy totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu dostatečně vyložily, proč návrhu stěžovatelky nevyhověly. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
11. Ústavní soud toliko stručně uvádí, že z napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu dostatečně vyplývá, že pracovní úraz byl způsoben zaviněným porušením pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, spočívajícím v tom, že stěžovatelka při doplňování barvy do tiskacího stroje použila větší nádobu, než měla (srov. bod 28 rozsudku okresního soudu, resp. bod 12 rozsudku krajského soudu). Obecné soudy dále zdůraznily (srov. bod 28 rozsudku okresního soudu), že stěžovatelka byla s bezpečnostními předpisy seznámena na školení o BOZP dne 20. 12. 2012, resp. zhodnotily, že "dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno jednatelem žalované, přičemž dokument "Správná výrobní praxe" byl podle Inspektorátu bezpečnosti práce, svědkyně Rosické i Pěstové po dobu pracovního poměru [stěžovatelky] u žalované na dostupném místě."
12. Co se týká námitky porušení principu rovnosti a práva na spravedlivý proces, stěžovatelka jej v ústavní stížnosti ničím argumentačně (tzn. věcně) nedokládá, přičemž se omezuje toliko na pouhé (povrchní) tvrzení, jemuž však Ústavní soud (po pečlivém prostudování napadených rozhodnutí a zhodnocení, že neobsahují cokoliv, co by svědčilo o tvrzeném porušení zásady rovnosti účastníků řízení) nemohl přisvědčit.
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno. Stěžovatelka totiž ve svých dovolacích námitkách zpochybňovala primárně skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda se žalovaná zcela zprostila odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem, kteréžto námitky ovšem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
15. Ze shora řečených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu