ECLI:CZ:US:2019:2.US.1966.19.1
sp. zn. II. ÚS 1966/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěch Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Dosoudila, zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 23 Co 274/2018-360, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. 21 Cdo 229/2019-383, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel se domáhal u obecných soudů neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Protože nalézací ani odvolací soud jeho žalobě nevyhověly, stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dne 15. 6. 2018 dovolání. Soud prvního stupně vyzval stěžovatele dne 18. 6. 2018 prostřednictvím jeho právního zástupce k zaplacení příslušného soudního poplatku, jelikož ten však v určené lhůtě uhrazen nebyl, soud dne 6. 8. 2018 řízení o dovolání zastavil. Proti usnesení o zastavení řízení se stěžovatel odvolal, Krajský soud v Praze ovšem napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stejně neúspěšný byl následně stěžovatel s dovoláním u Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Z hlediska skutkových okolností uvádí, že advokát jej zastupující mu výzvu k úhradě soudního poplatku bezodkladně přeposlal emailem, z důvodu nepředvídatelné a neovlivnitelné softwarové chyby však tento email zůstal ve složce neodeslané pošty na počítači právního zástupce, který navíc okamžitě poté odjel na dlouhodobou dovolenou. Stěžovatel proto ve výsledku neměl objektivně možnost poplatek ve lhůtě zaplatit. Ústavní rozměr námitek má spočívat v tom, že odvolací ani dovolací soud se se zmíněnou skutkovou situací vypořádaly jen stručně či vůbec, čímž se obě rozhodnutí stala nepřezkoumatelnýma pro nedostatečné odůvodnění. Nepřihlédnutím k vysvětlení zmeškání lhůty obecné soudy postupovaly rovněž v duchu přílišného formalismu a odepřely stěžovateli právo na přístup k soudu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, nicméně dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud nenalezl v přezkoumávaném řízení žádné ústavněprávní nedostatky. Řízení o dovolání bylo v souladu se zákonem zastaveno, neboť soudní poplatek nebyl uhrazen (což stěžovatel ostatně ani nepopírá - viz shora). Stěžovatel byl právně zastoupen a usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek (stěžovatel přitom mohl a podle zákona i měl soudní poplatek uhradit rovnou s podáním dovolání) se dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu doručuje pouze zástupci účastníka. Advokátovi byla výzva řádně doručena a bylo pouze mezi ním a stěžovatelem, jakým způsobem se informují ohledně průběhu řízení. I kdyby snad byl popis skutkového stavu předestřený stěžovatelem pravdivý (doložen před soudy totiž nebyl), bylo primárně povinností právního zástupce, aby zajistil funkčnost prostředků pro komunikaci s klienty, potažmo se postaral o provoz kanceláře v době své nepřítomnosti (dovolené). Odůvodnění napadených rozhodnutí krajského i Nejvyššího soudu tyto skutečnosti přesvědčivě vysvětlují a vyvrací tudíž námitky obsažené v ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu