ECLI:CZ:US:2019:2.US.2000.19.1
sp. zn. II. ÚS 2000/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Escrow s. r. o., se sídlem Za Poříčskou bránou 315/10, Praha 8 - Karlín zastoupené JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 sp. zn. 2 ZN 3163/2018 ze dne 22. 3. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 1 Nt 5023/2019-27 ze dne 24. 4. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 29. 6. 2018 byly na základě trestního oznámení Finančního analytického úřadu (dále FAÚ) zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Usnesením policejního orgánu ze dne 2. 7. 2018 po předchozím souhlasu státního zástupce byly zajištěny peněžní prostředky stěžovatelky dle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Proti předmětnému usnesení podala stěžovatelka dne 30. 7. 2018 stížnost k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který ji 2. 10. 2018 zamítl. Stěžovatelka požádala přípisem ze dne 5. 3. 2019 o zrušení zajištění peněžních prostředků.
2. Napadeným usnesením obvodního státního zastupitelství byla uvedená žádost stěžovatelky zamítnuta. Ve zdůvodnění napadeného usnesení obvodní státní zastupitelství uvedlo, že panuje důvodné podezření, že peněžní prostředky na účtech stěžovatelky mohou být výnosem z trestné činnosti. Kreditní platby se tváří jako investice, pravděpodobně do cenných papírů. Důvody zajištění peněžních prostředků dle obvodního státního zastupitelství nadále trvají. Obvodní státní zastupitelství dále uvedlo, že policejní orgán se snaží rozkrýt nepřehledné jednání jménem stěžovatelky, za kterým zřejmě vystupovalo více osob, soudě podle přístupů do datové schránky společnosti. Stěžovatelka je nově založeným subjektem bez obchodní historie, v jehož vedení se v krátkém časovém úseku vystřídali dva statutární zástupci ruské národnosti, přičemž ten současný navíc nemá ani dispoziční oprávnění k nakládání s bankovními účty, což je krajně podezřelé. Skutečnost, že za stěžovatelku mají jednat osoby cizí národnosti, značně komplikuje plynulý postup v řízení. Současný jednatel stěžovatelky navíc vystupuje i v řadě dalších obchodních společností, z jejichž množství může vyplývat podezření, že se jedná o "bílého koně". Dle obvodního státního zastupitelství stěžovatelka žádným relevantním důkazem či dokonce tvrzením nenarušila ucelený a logický závěr o svém účelovém postavení a fungování v procesu legalizace podvodně vylákaných plateb. K délce řízení obvodní zastupitelství uvedlo, že je přímo úměrná zahraničnímu prvku v tomto řízení, tedy nutnosti ověření důvodnosti každé platby inkasované na účty stěžovatelky.
3. Napadeným usnesením obvodního soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení obvodního státního zastupitelství. Dle obvodního soudu důvody zajištění peněžních prostředků i nadále trvají. Existuje velmi vážné podezření, že peněžní prostředky na účtech stěžovatelky by mohly být výnosem z trestné činnosti, proto bylo zcela logicky rozhodnuto o jejich zajištění a rovněž o nezrušení jejich zajištění. Ve zbytku obvodní soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení obvodního státního zastupitelství a rovněž na usnesení Policie České republiky.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími, kterými bylo zamítnuto zrušení zajištění peněžních prostředků, byla porušena zásada přiměřenosti dle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušen zákaz diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny a porušeno její vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Porušení zásady přiměřenosti namítá stěžovatelka z několika důvodů. Stěžovatelka uvádí, že usnesení o zajištění peněžních prostředků a usnesení o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění neobsahují informace, ze kterých by byly zjistitelné skutečnosti vztahující se ke konkrétnímu skutku zakládajícímu podezření z trestného činu podvodu. Neobsahují tudíž doložení podmínek dle §79a trestního řádu a jsou proto zcela nedostatečná a nepřezkoumatelná. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí nebylo umožněno nahlížet do vyšetřovacího spisu, když se sama snažila zjistit důvody pro zajištění peněžních prostředků a uvádí, že orgány činné v trestním řízení jí nesdělily relevantní informace, proč byly její peněžní prostředky zajištěny, a na druhou stranu jí kladou k tíži, že se dosud nevyvinila, ačkoliv jí není známo z čeho. Stěžovatelka dále uvádí, že její peněžní prostředky jsou zablokovány 12 měsíců, prověřování ze strany policejního orgánu ale stále není ukončeno, přestože v jejím případě je zákonem stanovená lhůta pro trvání prověřování 3 měsíce. Stěžovatelka uvádí, že zúčastněná osoba může být v dispozici se svým majetkem omezena pouze na dobu nezbytně nutnou k prověření skutečností nasvědčujících, zda jsou prostředky výnosem z trestné činnosti, která byla v jejím případě překročena.
6. Porušení zákazu diskriminace spatřuje stěžovatelka v tom, že základním prvkem usnesení o zamítnutí zrušení zajištění peněžních prostředků je tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že osoby spojené se stěžovatelkou jsou ruské národnosti; takovéto zdůvodnění dle stěžovatelky nemá věcné opodstatnění.
7. Porušení svého vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v tom, že v současné době je blokováno několik jejích bankovních účtů, na nichž se nacházejí finanční prostředky v celkové výši přibližně 10 400 000 Kč. Stěžovatelka nemůže se svým majetkem disponovat, zhodnocovat ho a především nemůže dále rozvíjet své podnikání. Dosavadním postupem orgánů činných v trestním řízení jí vznikla škoda v rozsahu její odpovědnosti vůči obchodním partnerům za nesplněné obchodní závazky, které nebylo z důvodu zajištění peněžních prostředků možné dokončit a ušlého zisku, kterého by jinak dosáhla, pokud by peněžní prostředky měla k dispozici. Rovněž namítá, že dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení povede k její likvidaci, jelikož se v důsledku zajištění peněžních prostředků stala nesolventní a výhledově bude směřovat do úpadku. Stěžovatelka dále uvádí, že postup orgánů činných v trestním řízení svědčí o svévoli, což je z hlediska její ústavněprávní ochrany nepřípustné a neslučuje se s jejím právem na ochranu vlastnictví.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že přípustnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud má pravomoc napravovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. V rámci zásady subsidiarity uplatňované na jakoukoli realizaci postupu Ústavního soudu při posuzování individuálních ústavních stížností, je nutno uvést, že jsou to především orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3028/18 ze dne 10. 7. 2019; dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud již dříve uvedl, že peněžní prostředky na účtu u banky zajišťované podle §79a trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
11. Zajištění majetku je možné, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení peněžních prostředků vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen [srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
12. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v jejichž důsledku je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv [nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)]. Ústavní soud shledal, že výše uvedené požadavky byly ve věci stěžovatelky dodrženy. Peněžní prostředky stěžovatelky byly zajištěny na základě §79a trestního řádu, nelze tedy shledat absenci zákonného podkladu. Rozhodnutí bylo vydáno policejním orgánem po předchozím souhlasu státního zástupce, tedy příslušným orgánem. Rozhodnutí rovněž nebylo projevem svévole, obvodní státní zastupitelství v napadeném usnesení jasně a dostatečně vysvětluje, z jakých důvodů existuje důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti v případě stěžovatelky.
13. Podle názoru Ústavního soudu o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod se jedná až tehdy, není-li splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. §72a tr. řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429).
14. Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například 6 let v rámci přípravného řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)] či 12 let, kdy v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Usnesení o zajištění peněžních prostředků bylo vydáno 2. 7. 2018, v době podání ústavní stížnosti tedy délka zajištění představovala necelých 12 měsíců. Případ stěžovatelky tudíž nelze připodobnit k výše uvedeným případům a délka zajištění v tomto případě nezakládá porušení základních práv stěžovatelky.
15. K námitce stěžovatelky ohledně diskriminace nelze přisvědčit. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by, jak říká stěžovatelka, "základním prvkem usnesení o zamítnutí zrušení zajištění peněžních prostředků" bylo "tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že osoby spojené se stěžovatelkou jsou ruské národnosti". Jak bylo uvedeno výše, orgány činné v trestním řízení odůvodnily zajištění peněžních prostředků stěžovatelky důvodným podezřením ze spáchání trestné činnosti, které primárně vycházelo z nepřehledného jednání jménem stěžovatelky, což ostatně vyplývá i z toho, že orgány činné v trestním řízení začaly jednat po trestním oznámení FAÚ. Přestože v odůvodnění napadených rozhodnutí je zmíněno, že jednatelé stěžovatelky jsou ruské národnosti, nic nenasvědčuje tomu, že tato skutečnost byla důvodem pro zajištění peněžních prostředků stěžovatelky.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu