ECLI:CZ:US:2019:2.US.2024.19.1
sp. zn. II. ÚS 2024/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem tř. Svobody 2, Olomouc, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 3. 2019, č. j. 70 Co 454/2018-438, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2018, č. j. 18 C 47/2017-381, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli uložena povinnost platit výživné manželce (M. D.), a to způsobem specifikovaným ve výroku I.
4. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém okresnímu soudu vytknul, že správně nevyhodnotil příjmové a výdajové poměry na straně obou účastníků a "nevypořádal se s námitkou dobrých mravů, pro které je možno výživné nepřiznat, neboť to byla právě žalobkyně, kdo vystěhoval celý byt a odvezl věci, které patřily rodičům [stěžovatele]. [Stěžovatel] dále uvedl, že neporušil žádnou manželskou povinnost, porušení manželských povinností dovozoval naopak na straně žalobkyně, která v dubnu 2017 svévolně opustila rodinnou domácnost. [Stěžovatel] s odkazem na uvedené uzavřel, že neexistují hmotně-právní podmínky pro přiznání výživného manželky, naopak poskytnutí výživného by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy."
5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Uvedl, že nárok žalobkyně na výživné manželky je plně odůvodněný, neboť v projednávané věci byly prokázány základní předpoklady pro přiznání výživného. Odvolací soud uzavřel, "že v tomto řízení ani v souběžně probíhajícím řízení o rozvod manželství účastníků nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo nepřiznání výživného žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy." Krajský soud přistoupil ke změně rozsudku okresního soudu, nicméně tato změna byla dána toliko limitací nároku s ohledem na pravomocné rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků, k němuž došlo až po skončení řízení před soudem I. stupně (srov. rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2018, č. j. 27 C 351/2017-76, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2019).
6. Obdobné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, přičemž povšechně odkazuje na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 3243/18 ze dne 30. 1. 2019, když setrvává na názoru, že "manželce nemohlo být přiznáno výživné, jelikož došlo z její strany k porušení dobrých mravů, a v takovém případě je přiznání výživného vyloučeno." Dále uvádí, že v řízení bylo porušeno právo na rovnost účastníků řízení, když soud nepřistupoval k oběma účastníkům stejně, což se projevilo zejména při objasňování skutkových okolností. Okresnímu soudu vytýká, že "při zjišťování jeho mzdy vycházel ze mzdy potencionální, a to ještě chybně určené, a u manželky vycházel z jejích reálných příjmů, aniž by blíže zkoumal její potencionální možnosti uplatnění na trhu práce." Stěžovatel závěrem namítá, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně krajský soud v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, resp. okresní soud v řízení o žalobě na výživné manželky. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
10. Nad rámec výše uvedeného zdejší soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích (a skutkových okolnostech předcházejících jejich vydání) neshledal nic, co by osvědčovalo stěžovatelem předkládaný názor, že výživné nemělo být manželce přiznáno, neboť se měla dopustit jednání odporujícího dobrým mravům. Jak se totiž podává z rozhodnutí krajského soudu, příčinou rozvratu manželství byly především rozdílné názory manželů na způsob hospodaření, v důsledku čehož došlo k jejich citovému a intimnímu odcizení (srov. bod 7 rozsudku krajského soudu). Krajský soud akcentoval rovněž okolnost, že žalobkyně pečuje o dvě nezletilé děti účastníků a s ohledem na horší zdravotní stav jednoho z nich je výrazně limitována v možnostech svého pracovního uplatnění.
11. Co se týká tvrzené nerovnosti účastníků řízení, která se dle názoru stěžovatele projevila při zjišťování jejich majetkových poměrů, Ústavní soud poznamenává, že postup obecných soudů byl opodstatněný, neboť ve stěžovatelově jednání (tj. ukončení pracovního poměru ve firmě jeho otce, resp. uzavření nájemní smlouvy s otcem týkající se bytu, který byl do odstěhování bývalé manželky užíván bezplatně) spatřovaly jednoznačnou účelovost. Závěr okresního soudu, potvrzený rovněž v rozhodnutí krajského soudu (srov. bod 6 rozsudku krajského soudu), "že [stěžovatel] by vzhledem k jeho vzdělání a pracovnímu profilu mohl i nadále dosahovat příjmu okolo 25 000 Kč měsíčně v čistém, což ostatně potvrzuje také následný vývoj, kdy [stěžovatel] je od ledna 2018 zaměstnán s obdobným příjmem", proto nehodlá zdejší soud zpochybňovat, neboť v něm neshledal cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
12. Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na údajně nepřiměřenou délku řízení, resp. průtahy v řízení před obecnými soudy, tato okolnost není v daném případě významná, jelikož ústavní stížností jsou napadena toliko rozhodnutí civilních soudů a nikoliv tzv. jiný zásah, pod který za určitých okolností mohou spadat právě i namítané průtahy v řízení. Nedává totiž žádný rozumný smysl, pokud by Ústavní soud (i v případě, že by dané řízení skutečně shledal nepřiměřeně dlouhým, k posuzování čehož nicméně není v této věci oprávněn) z tohoto důvodu rušil napadená rozhodnutí (jinou výrokovou možnost totiž nemá), což by ovšem neznamenalo nic jiného, než opětovné otevření celého řízení a tedy i jeho další prodloužení.
13. Případný není ani (toliko povrchní) odkaz na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 3243/18 ze dne 30. 1. 2019. Tento nález se sice dotýká nesprávného určení výše příjmu, od nějž se následně odvíjí výpočet výše výživného manželky, přičemž dle názoru stěžovatele mělo dojít k nesprávnému určení jeho příjmu rovněž v nyní projednávaném případě, skutkové okolnosti vedoucí k vydání citovaného nálezu jsou však zcela odlišné. V daném případě se jednalo o duplicitní navýšení příjmů manžela, k němuž došlo v důsledku nesprávného sečtení příjmů vykázaných v daňovém přiznání i peněžním deníku (srov. bod 9 cit. nálezu). V nyní projednávaném případě však k jakémukoliv zásahu, tím méně pak zásahu, který by měl ústavní relevanci, nedošlo. Ústavní soud proto nemá žádný rozumný důvod, pro který by měl odůvodněné a logické závěry obecných soudů, které učinily ve vztahu k příjmům a majetkovým poměrům účastníků, zpochybňovat.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu