ECLI:CZ:US:2019:2.US.2034.19.1
sp. zn. II. ÚS 2034/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky J. A. T. a nezletilé A. S., zastoupené svou matkou stěžovatelkou J. A. T., obou zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Václavská 20, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 6/2019-177 ze dne 25. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se v ústavní stížnosti domáhaly zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena tato jejich práva: právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na to, aby zájem dítěte byl předním hlediskem rozhodování soudů podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, právo dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho vývoj podle čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. Dále namítají porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 písm. a) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka J. A. T. domáhala zvýšení výživného pro dceru. Okresní soud neshledal změnu poměrů u otce nezletilé a na základě toho zamítl návrh na úpravu výživného. Proti rozsudku se stěžovatelka odvolala, přičemž namítala nesprávně zjištěný skutkový stav, zejména příjmové poměry na straně otce, navrhla doplnění dokazování a podle výsledků dokazování navrhla zvýšit výživné. Odvolací soud doplnil dokazování o daňové přiznání otce za rok 2018 a vyjádření rodičů. Napadeným rozhodnutím pak konstatoval, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav a správně věc posoudil po právní stránce, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
3. Podle stěžovatelky bylo zásadní vadou řízení před krajským soudem neaplikování zásady vyhledávací, neboť soud nezjistil dostatečně všechny potřebné skutkové okolnosti týkající se reálného příjmu a životní úrovně otce. Soud se spokojil s tvrzeným příjmem otce ve výši 24.000 Kč "čistého" měsíčně, který soud bez opory v důkazech shledal reálným a odpovídajícím profesi otce. Takový závěr bez podložení důkazy stěžovatelka považuje za projev libovůle. Stěžovatelka se domnívá, že reálný čistý příjem otce je významně vyšší díky fakticky nižším nákladům, než odpovídá paušálu 80 %, který otec uplatňuje v daňovém přiznání. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem, že otcem tvrzený příjem odpovídá jeho profesi a uváděným nákladům, neboť tento závěr je podle stěžovatelky v rozporu s provedenými důkazy.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se krajský soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů na úrovni posuzování postupů a podmínek stanovených podústavním právem. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu