ECLI:CZ:US:2019:2.US.2039.19.1
sp. zn. II. ÚS 2039/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Terezy Šebeňové, právně zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem třída Tomáše Bati 3672, Zlín, proti výrokům I a III usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019 č. j. 57 Co 174/2019-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 6. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení výroků I a III v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčena, že jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhala po žalovaném zaplacení částky 420 000 Kč s příslušenstvím. Jelikož žalovaný uhradil na společnou pohledávku stěžovatelky a jejího bývalého manžela (bratra žalovaného) částku 390 000 Kč, a to právě na účet jejího bývalého manžela, vzala stěžovatelka žalobu v plném rozsahu zpět. Řízení tudíž bylo zastaveno (výrok I), žalovanému byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 56 376 Kč (výrok II) a stěžovatelce byla vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 440 Kč (výrok III). Proti rozhodnutí prvostupňového soudu podal žalovaný odvolání ke krajskému soudu, jenž o něm rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že usnesení okresního soudu ve výroku II změnil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok I), odvolání žalovaného do výroku III usnesení okresního soudu odmítl (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1331 Kč (výrok III). Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vzala žalobu zpět za situace, kdy žalovaný plnil na účet jejího bývalého manžela jakožto třetí osoby, nikoli na její účet, pročež "nelze uzavřít, že by se (jí - pozn.) po podání žaloby dostalo ze strany žalovaného toho, co požadovala v žalobě." S ohledem na tuto skutečnost jí uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje skutkové okolnosti případu a průběh řízení před obecnými soudy. Rozporuje shora uvedený závěr krajského soudu, že svým procesním postupem zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a označuje jej za absurdní. Naopak má za to, že její procesní postup byl jednoznačně v souladu s §142 odst. 2 občanského soudního řádu, pročež mělo být žalovanému uloženo, aby jí nahradil účelně vynaložené náklady řízení. Rozhodnutí krajského soudu považuje za rozporné s jejím ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tudíž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, protože byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu a výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018].
9. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil. V nyní posuzované věci krajský soud dostatečně přesvědčivě vyložil, proč rozhodl ohledně nákladů řízení v neprospěch stěžovatelky, a dle názoru Ústavního soudu postupoval v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. Jeho závěry se nejeví být svévolnými nebo protiústavními z jakéhokoliv jiného důvodu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena stěžovatelčina ústavně chráněna práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu