ECLI:CZ:US:2019:2.US.2047.19.1
sp. zn. II. ÚS 2047/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 6 To 201/2019-843, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 2. 2019, č. j. 6 T 208/2009-834, ve spojení s nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 6 T 208/2009-633, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 7 To 176/2014-695. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným z pokusu přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle §21 odst. 1 k §160 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").
2. Návrhem ze dne 6. 11. 2018 se stěžovatel u okresního soudu domáhal obnovy řízení, kterou odůvodnil zejména připojenými vyjádřeními veřejné ochránkyně práv, kanceláře prezidenta republiky, ministra spravedlnosti a ministra zdravotnictví, které jsou zajedno s tím, že zákonné normy, na základě kterých byl stěžovatel odsouzen, tedy zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a na něj navazující vyhláška č. 75/1986 Sb., jsou dnes již z odborného, právního i společenského pohledu překonané a nevyhovující moderním medicínským poznatkům. Okresní soud však napadeným usnesením rozhodl tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl s odůvodněním, že předložené dokumenty nepředstavují nové důkazy ve věci, nýbrž jedná se jen o soubor představ o právu de lege ferenda a hodnocení současného platného práva, zatímco skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, byl posuzován podle situace de lege lata. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost stěžovatel spatřuje zejména v tom, že dispozice skutkové podstaty trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství odkazuje na interrupční předpisy, přičemž trestní zákoník vlastní dispozici této trestněprávní normy neobsahuje. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty došlo tedy podzákonnou úpravou (vyhláška č. 75/1986 Sb.), nikoliv zákonem. Současně namítá, že usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení je nepřezkoumatelné, neboť okresní soud se nevyjádřil k otázce v návrhu specifikované, tj. zda nedodržení medicínsky, společensky i právně zastaralé vyhlášky může mít za následek společensky škodlivé jednání. Závěrem zdůrazňuje, že z napadených rozhodnutí neplyne, proč by předložené novoty nemohly vést k jinému rozhodnutí v trestní věci stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem shora citovaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen polemizuje se závěry obecných soudů při aplikaci podústavních právních norem, což je však okolnost, která nespadá do kognice prováděné zdejším soudem coby orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud totiž není a ani být nemůže další soudní instancí, která by přezkoumávala správnost výkladu a používání podústavního práva obecnými soudy a není ani povolán k tomu, aby se zabýval polemikou stěžovatele s argumentací obecných soudů, zjevně motivovanou neúspěchem v daném soudním řízení.
6. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 969/13; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší proto Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.
7. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. V nyní projednávaném případě stěžovatel odůvodnil návrh na obnovu řízení poukazem na nutnost zohlednění stanovisek veřejné ochránkyně práv, kanceláře prezidenta republiky, ministra spravedlnosti a ministra zdravotnictví, podle kterých jsou interrupční předpisy již zastaralé a neodpovídají současným reáliím. Okresní soud v odůvodnění usnesení, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení, nicméně jednoznačně a dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč předložená vyjádření nelze vnímat jako nové skutečnosti či důkazy, jelikož "...jsou sice legitimní, nicméně jedná se toliko o ryze akademické uvažování de lege ferenda, kdy současné platné právo je nějakým způsobem hodnoceno a na základě tohoto navýsost obecného hodnocení je uvažováno, jak je do budoucna změnit. Jedná se o pouhé teoretické uvažování, o zamýšlené právo, zatímco skutek, za nějž byl H. odsouzen, byl posuzován de lege lata.... I přesto, že se může někdo domnívat, že obě výše zmíněné normy jsou zastaralé a neodpovídají současným trendům, nic to nemění na skutečnosti, že zůstávají součástí platného právního řádu a je nutné jejich podmínky dodržovat pod hrozbou realizace sankcí" (viz str. 2 usnesení okresního soudu). Krajský soud se následně v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení se závěry okresního soudu ztotožnil.
8. Pozornosti Ústavního soudu rovněž neušlo, že projednávanou věcí se již jednou zabýval, a to na základě ústavní stížnosti, kterou se stěžovatel snažil ve svůj prospěch zvrátit meritorní rozhodnutí o vině a trestu. Ani v tomto případě však stěžovatel nebyl úspěšný (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3444/17). Již tehdy přitom stěžovatel vznášel totožné námitky a odkazoval na zprávu veřejné ochránkyně práv a stanovisko Ministerstva zdravotnictví.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Lze totiž plně přisvědčit obecným soudům v tom směru, že předložená vyjádření a stanoviska vyjadřující se k aktuálnosti interrupčních předpisů, skutečně nepředstavují důvod, pro který by mohlo být obnoveno předmětné trestní řízení. Je zřejmé, že těmito navrhovanými "důkazy" (resp. vyjádřeními státních orgánů) se stěžovatel snažil pouze o zvrácení důkazní situace a přehodnocení důkazů jednou již v původním řízení provedených. V takovém případě však bylo věcí stěžovatele, aby tuto námitku, resp. tyto důkazní návrhy, učinil předmětem již původního řízení. Pokud se tak nestalo, není možno tuto okolnost procesně "dohánět" v řízení o návrhu na obnovu řízení. Stejné pak platí i v případě, pokud se s těmito důkazními návrhy v původním trestním řízení soudy již vypořádaly tak, jak se tomu stalo v nyní projednávaném případě. Smysl obnovy řízení totiž nemůže spočívat v přehodnocení stejných důkazů, které byly již řádně provedeny v trestním řízení soudním, zakončeném pravomocným rozhodnutím o vině a trestu.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu