ECLI:CZ:US:2019:2.US.2065.18.1
sp. zn. II. ÚS 2065/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ACA Centrum, s. r. o., se sídlem Třebovická 5534/1a, Ostrava, právně zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 33 Cdo 2005/2016-74 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2015 č. j. 57 Co 382/2015-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její práva dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se prostřednictvím žaloby podané k Okresnímu soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") domáhala po žalované vydání bezdůvodné obohacení ve výši 101 524 Kč představujícího rozdíl mezi odhadní cenou opravy automobilu (100 000 Kč) a konečnou, podstatně zvýšenou cenou této opravy (201 524 Kč). Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2015 žalobu zamítl a odůvodnil to tím, že na věc dopadá kogentní ustanovení §636 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platný do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), dle něhož má zhotovitel v případě podstatného zvýšení ceny určené odhadem písemní informační povinnost a nesplní-li ji, ztratí právo na zaplacení zvýšení ceny, které by jinak byl oprávněn požadovat. K otázce vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. tento soud uvedl, že §636 odst. 1 téhož zákona předvídá majetkovou újmu, která vznikne zhotoviteli v souvislosti s porušením uvedené písemné informační povinnosti, a tudíž se §451 v takovém případě nepoužije. Stěžovatelka podala odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jenž o něm rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud taky dospěl k přesvědčení, že stěžovatelka se nemůže vyhnout nepříznivému právnímu následku, jenž je spojen s nesplněním informační povinnosti, tím, že bude po žalované požadovat vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž jej napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost dle §243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především poukazuje na zásadní rozdíl mezi smlouvou o dílo a smlouvou o opravě a úpravě věci a dovozuje z toho, že - stručně řečeno - obecné soudy postupovaly v rozporu s principem lex specialis derogat legi generali, neboť aplikovaly obecné ustanovení (§636 odst. 1 obč. zák.) namísto ustanovení zvláštního (§652 odst. 1 obč. zák.). Jelikož žádné ze zvláštních ustanovení o smlouvě o opravě a úpravě věci nestanovuje, že s nesplněním informační povinnosti je spojen zánik práva stěžovatelky na zaplacení zvýšení ceny, má stěžovatelka za to, že žalovaná se na její úkor bezdůvodně obohatila o výše uvedenou částku. Z toho podle stěžovatelky plyne, že v souladu s §451 obč. zák. jí mělo být přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odmítly-li obecné soudy akceptovat tyto argumenty, postupovaly v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právem na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ve své judikatuře Ústavní soud konstantě zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Za účelem lepší srozumitelnosti považuje Ústavní soud za vhodné v úvodu připomenout, že dle §652 odst. 1 dříve platného obč. zák. platí, že "jde-li o opravu nebo úpravu věci, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky provedl opravu nebo úpravu věci; zhotoviteli vznikne právo, aby mu objednatel zaplatil cenu za opravu nebo úpravu věci." Ustanovení §636 odst. 1 téhož zákona zase stanovuje, že "nelze-li cenu při uzavření smlouvy sjednat pevnou částkou, musí se určit alespoň odhadem. Zjistí-li zhotovitel dodatečně, že bude třeba cenu určenou odhadem podstatně překročit, je povinen na to objednatele bez prodlení písemně upozornit a oznámit mu nově určenou cenu; jinak nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně."
8. Dále Ústavní soud předesílá, že již ze systematiky starého občanského zákoníku zcela jasně vyplývá, že smlouva o opravě a úpravě věci je zvláštním druhem smlouvy o dílo. Na tom nemůže nic změnit ani přesvědčení stěžovatelky, že se jedná o úplně odlišné druhy smluv. Platí proto, že pokud ustanovení upravující smlouvu o opravě a úpravě věci (§652 až 656 obč. zák.) neobsahují zvláštní úpravu, použijí se obecná ustanovení o smlouvě o dílo, §636 odst. 1 obč. zák. nevyjímaje. Argument stěžovatelky, že obecné soudy porušily zásadu lex specialis derogat legi generali, když aplikovaly §636 odst. 1 namísto (tvrzené) speciální úpravy obsažené v §652 odst. 1 obč. zák., proto obstojí pouze za předpokladu, že posledně uvedené ustanovení je skutečně možné považovat za legem specialis. Tak tomu však není.
9. Aniž by Ústavní soud vybočoval z výše naznačených mezí ústavněprávního přezkumu a posuzoval správnost, příp. vhodnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů, považuje za nezbytné uvést, že stěžovatelkou naznačené chápání vztahu mezi §636 odst. 1 a §652 odst. 1 obč. zák. postrádá logiku, zcela opomíjí systematické vazby mezi jednotlivými ustanoveními uvedeného zákona a nerespektuje obecně přijímané zásady interpretace podústavního práva. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že na projednávanou věc dopadají závěry vyplývající z usnesení velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, dle něhož "práva a povinnosti účastníků [smluv o opravě a úpravě věci - pozn.] se řídí obecnými ustanoveními o smlouvě o dílo podle §632 až 643 obč. zák. Ustanovení §653 až 656 obč. zák. obsahují zvláštní úpravu, která má před uvedenými obecnými ustanoveními přednost; zvláštní úprava se však týká jen odpovědnosti za vady (§653 až 655) a úpravy práv a povinností účastníků smlouvy v případě, že si objednatel včas nevyzvedne opravenou nebo upravenou věc. Sjednání ceny se řídí §634 až 636 obč. zák."
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nenabízí žádné ústavněprávně relevantní argumenty, které by svědčily o protiústavnosti závěrů obsažených v samotném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1717/2015 a převzatých i do odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto neshledal ani v tomto směru důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
11. Podstata druhé stěžovatelčiny námitky spočívá v tvrzení, že v souladu s §451 dříve platného obč. zák. jí měly obecné soudy přiznat právo na vydání bezdůvodného obohacení tvořeného rozdílem mezi odhadní a konečnou, podstatně zvýšenou cenou opravy automobilu žalované; pakliže tak obecné soudy neučinily, porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Také v této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů nelze považovat za protiústavní.
12. Otázkou vztahu mezi §636 odst. 1 obč. zák. a §451 obč. zák. se obecné soudy řádně zabývaly, přičemž všechny tři instance dospěly ke shodnému závěru, že §636 odst. 1 uvedeného zákona předvídá majetkovou újmu, která vznikne zhotoviteli v souvislosti s porušením písemné informační povinnosti vůči objednateli o podstatném překročení ceny díla určené odhadem, pročež v takovém případě nelze §451 použít. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, logická, srozumitelná a založena na vhodných ustanoveních dříve platného občanského zákoníku. Tato ustanovení obecné soudy vykládaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a právní doktrínou. Ústavní soud proto v napadených rozhodnutích neshledal ani známky svévole nebo libovůle.
13. Poslední námitka stěžovatelky se týkala porušení jejího práva na přístup soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka odůvodňovala přípustnost svého dovolání tím, že jí položená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud však správně uzavřel, že stěžovatelkou položená otázka byla vyřešena již ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1717/2015. S ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech tohoto usnesení Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažuje ani v tomto ohledu za protiústavní.
14. Jelikož Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu