ECLI:CZ:US:2019:2.US.2069.19.1
sp. zn. II. ÚS 2069/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Šlegrové, zastoupené JUDr. Kateřinou Balcarovou, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019 č. j. 28 Co 36/2019-191 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 2018 č. j. 8 C 210/2017-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 3 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 2018 č. j. 8 C 210/2017-166 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba podaná proti paní Jiřině Gráfové (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 20.000 Kč s příslušenstvím. Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, přičemž Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 28 Co 36/2019-191 předmětný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v plném rozsahu potvrdil.
3. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že podle jejího názoru bylo od počátku uvěřeno tvrzením vedlejší účastnice, čímž měla být porušena zásada rovnosti účastníků řízení i zásada volného hodnocení důkazů. Dále se domnívá, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jejími argumenty a z výpovědí svědků akcentoval ty části, které jsou ve prospěch vedlejší účastnice. Stěžovatelka je přesvědčena, že vedlejší účastnice žalovanou částku nevrátila jejímu manželovi ještě před jeho smrtí. O vrácení dluhu vedlejší účastnice neunesla podle stěžovatelky své důkazní břemeno. Stěžovatelka se domnívá, že se soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly dostatečně s e-mailovým přípisem vedlejší účastnice ze dne 29. 1. 2016, přičemž stěžovatelka je přesvědčena, že právě tato korespondence jednoznačně existenci dluhu vedlejší účastnice vůči ní potvrzuje. Dále poukazuje na svědeckou výpověď paní Blanky Rakové, která potvrdila, že se vedlejší účastnice dostala do finančních problémů a dále pak se rozhodla, že nebude vypovídat. Stěžovatelka rozporuje výpověď syna jejího zesnulého manžela, který při své výpovědi před soudem svědčil ve prospěch vedlejší účastnice.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu