ECLI:CZ:US:2019:2.US.2070.19.1
sp. zn. II. ÚS 2070/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Těšitele a 2) Hany Těšitelové, obou zastoupených Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 18 Co 108/2018-85, a výroku II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2018, č. j. 62 C 254/2017-72, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se skrze tuto včas podanou ústavní stížnost domáhají zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a výroku II. citovaného rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť mají za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti Městský soud v Brně rozhodoval ve sporném řízení o žalobě stěžovatelů podané na základě odkazu z řízení o pozůstalosti dle §170 zákona č. 292/2013 S., o zvláštních řízeních soudních. Soud v napadeném rozhodnutí určil dědické právo stěžovatelů. Ve výroku II. potom přiznal plně úspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů řízení ve výši 38.421 Kč, přičemž při výpočtu částky vycházel z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif).
3. S tímto rozhodnutím stěžovatelé nesouhlasili a proti výroku II. rozsudku městského soudu se odvolali. V odvolání namítali nesprávný postup prvostupňového soudu, jelikož dle jejich názoru měla být pro určení výše nákladů použita tarifní hodnota dle §8 odst. 7 advokátního tarifu, tedy tarifní hodnota v dědických věcech.
4. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. V usnesení uvedl, že §8 odst. 7 advokátního tarifu dopadá v procesní rovině na řízení o projednání pozůstalosti dle hlavy zákona o zvláštních řízeních soudních. Určení dědického práva ve sporném řízení na základě odkazu z §170 tohoto zákona však není dědickou věcí ve smyslu §8 odst. 7 advokátního tarifu.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají nelogičnost postupu obecných soudů při oddělení sporu o dědické právo od zbytku řízení o pozůstalosti, co se nákladové části týká. Dle jejich názoru je totiž možno i řízení o žalobě na určení dědického práva na základě odkazu z §170 zákona o zvláštních řízeních soudních považovat za řízení v dědické věci. Taktéž uvádějí, že i kdyby nemělo být postupováno podle §8 odst. 7 advokátního tarifu, mělo by se spíš než podle §9 odst. 3 písm. a) postupovat podle jeho §8 odst. 1, jelikož dědické právo považují za právo penězi ocenitelné.
6. Po zvážení argumentace stěžovatelů a obsahu napadených rozhodnutí došel Ústavní soud s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti a své postavení vůči obecnému soudnictví k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud poukazuje na svou pozici danou Ústavou, tedy že stojí mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem je výhradně ochrana ústavnosti. Není a nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů pohledem podústavního práva, Ústavnímu soudu nenáleží ani pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech a polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Porušení podústavního práva tak musí dosahovat určité intenzity, aby se teprve projevilo v rovině ústavního práva.
8. Z tohoto východiska vycházeje Ústavní soud při své činnosti vychází z principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Do ústavně vymezených kompetencí jiných orgánů tak nezasahuje, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně chráněných základních práv a svobod. V opačném případě Ústavní soud zasáhnout nemůže, a to ani v situaci, když by na konkrétní otázku podústavního práva měl jiný názor než obecné soudy.
9. Princip minimalizace zásahů je tím patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladové rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle není způsobilá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně. Dochází k tomu v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, například tehdy, když soud náhradu nákladů bezdůvodně nepřizná vůbec.
10. V daném případě se však již ze shora podané narace podává, že obecné soudy náhradu nákladů řízení stěžovatelům přiznaly (byť v míře nižší, než jakou si představovali stěžovatelé). Zároveň nelze říci, že krajský soud zcela rezignoval na odůvodnění svého rozhodnutí (ačkoliv dle názoru Ústavního soudu krajský soud určitě mohl svou argumentaci šířeji a podrobněji rozvinout). Dle Ústavního soudu tak posuzovanou situaci není možné označit za případ extrémní nespravedlnosti dosahující intenzity způsobilé porušit ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody.
11. Ústavní soud tedy dospěl po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí k závěru, že k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces v řízení nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu