ECLI:CZ:US:2019:2.US.2092.19.1
sp. zn. II. ÚS 2092/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Vladimíra Štolfy a Evy Láníkové, zastoupených JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem Břeclav, Hybešova 3041/6proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019 č. j. 33 Cdo 536/2019-397, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018 č. j. 16 Co 46/2017-367, 16 Co 173/2018 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 4. 2016 č. j. 9 C 67/2006-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu ve Vyškově jako soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně povinnosti stěžovatelů zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 304 318 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, protože neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaní spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že absence údaje o tom, v čem podle dovolatelů spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. K doplnění dovolání, jímž stěžovatelé upřesnili otázky, které spojují s vymezením přípustnosti dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po lhůtě k podání dovolání.
2. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítají porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 1, 4, 90, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že odvolacím soudem byla v rozporu s hmotným právem a v rozporu s rozhodovací praxí posouzena otázka vzniku smlouvy o dílo mezi žalobcem jako zhotovitelem a stěžovateli jako objednateli i otázka úhrady ceny za dílo. Stěžovatelé spatřují dovolací důvod v tom, že cena za dílo byla fakturována ještě před dodáním a dokončením díla, aniž by to bylo dohodnuto. Rovněž odvolací soud posoudil podle stěžovatelů v rozporu s hmotným právem a rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku určitosti žaloby, řádného provedení díla a jeho předání a posouzení otázky práva na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé též poukazují na to, že žalobci bylo přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení, byť neměl ve věci plný úspěch. Stěžovatelé dále argumentují s odkazem na čl. 4 Ústavy, že rozhodování obecných soudů, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. Polemizují tak s tím, že Nejvyšší soud založil důvodnost dovolání čistě na otázce právní kvalifikace, otázky nesprávného zjištění skutku pak ponechává mimo rámec dovolacích důvodů, čímž stěžovatelům měl odepřít poskytnout právní ochranu.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítnul dovolání jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž nesplňovalo jednu z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu soudu, že se nezabýval skutkovými okolnostmi jeho případu, avšak neuvedl žádný argument, kterým by zpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpí neodstranitelnými vadami.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady, aniž by předtím stěžovatele vyzval k odstranění vad. Tento postup je v souladu s §243b o. s. ř., který v dovolacím řízení vylučuje (mimo jiné) použití §43 o. s. ř., upravující povinnost předsedy senátu vyzvat k odstranění vad podání. V dovolacím řízení tedy neplatí povinnost vyzvat dovolatele k odstranění vad. Navíc §241b odst. 3 věta první o. s. ř. umožňuje doplnit dovolání o vymezení, "v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a)", jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud tedy správně nepřihlédl ani k doplnění dovolání podanému po lhůtě.
7. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". Ústavní stížnost je tedy v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní stížnost dále směřuje i proti rozsudkům okresního a krajského soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jak Ústavní soud uvedl v již citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 61, "[j]estliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb." Protože stěžovatel v projednávané věci podal dovolání, které neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jeho dovolání tak bylo odmítnuto pro vady, stěžovatel nevyčerpal efektivně prostředek k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je tedy v části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu nepřípustná. Námitkami týkajícími se věci samé se tudíž Ústavní soud nemůže zabývat.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu