ECLI:CZ:US:2019:2.US.2096.19.1
sp. zn. II. ÚS 2096/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 11 Nt 202/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu [čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Dále namítá, že byl porušen princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatel je občanem Ruské federace, který na území Evropské unie vstoupil v roce 2011 a zdržoval se postupně v Litevské, Chorvatské a České republice. Dne 12. 10. 2012 byl na stěžovatele vydán okresním soudem Verkh-Isetskiy, město Jekatěrinburg, Ruská federace, mezinárodní zatýkací rozkaz k trestnímu stíhání pro spáchání zvlášť závažných zločinů označených jako pokus trestného činu vraždy, vydírání, podvodu spáchaného dvěma skutky a legalizace (praní) peněz nebo jiného majetku nabytého osobou spácháním zločinu podle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace. Na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu byl v Chorvatské republice zadržen a vzat do vazby; žádosti o vydání stěžovatele do Ruské federace však vyhověno nebylo.
3. Dne 15. 4. 2015 vydal Městský soud v Brně evropský zatýkací rozkaz, v němž požádal Chorvatskou republiku o předání stěžovatele do České republiky za účelem trestního stíhání pro spáchání trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 věty druhé zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. K předání došlo dne 15. 2. 2016 a následujícího dne byl stěžovatel v České republice vzat do vazby. Dne 29. 4. 2016 bylo trestní stíhání stěžovatele státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Brně zastaveno z důvodu, že skutek nebyl trestným činem. S ohledem na zastavení trestního stíhání byl propuštěn z vyšetřovací vazby. Vzhledem ke skutečnosti, že v databázi Interpolu bylo po stěžovateli stále vyhlášeno pátrání ze strany Ruské federace, byl bezprostředně po propuštění z vyšetřovací vazby opět zadržen a usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 5. 2016 č. j. 11 Nt 202/2016-101 vzat do předběžné vazby za účelem vedení řízení o jeho vydání do Ruské federace.
4. Krajský soud usnesením ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 11 Nt 202/2016, rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruské federace, a to za současného přijetí záruk a ujištění poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace, je přípustné, neboť žádná ze zákonných překážek, která by jeho vydání mohla bránit, nebyla naplněna. Vrchní soud v Olomouci poté stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl dne 31. 5. 2018 z důvodu opožděnosti. Na základě citovaných usnesení povolil ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 18. 10. 2018, č. j. MSP-721/2015-MOT-T/115, vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace podle §97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"). Dne 3. 6. 2019 byla stěžovatelova ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra spravedlnosti nálezem sp. zn. II. ÚS 3505/18 zamítnuta. Krajský soud následně v záhlaví označeným usnesením rozhodl podle §101 odst. 1 ZMJS o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací. V odůvodnění uvedl, že vydávací vazba představuje obligatorní postup soudu, který následuje po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Jeho účelem je zajistit osobu, která má být bezprostředně vydána. Podle §101 odst. 1 věta druhá ZMJS se ustanovení §67 a §68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, neužijí, soud proto nezkoumá existenci vazebních důvodů podle trestního řádu na straně vydávaného. Závěrem konstatoval, že zákonnost vazby stěžovatele, včetně vazby předběžné, byla opětovně přezkoumána.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vazební zasedání, během kterého bylo rozhodnuto v záhlaví uvedeným rozhodnutím o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, bylo nařízeno za účelem rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby, nikoli za účelem přeměny vazby předběžné na vazbu vydávací. O stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby krajský soud vůbec nerozhodl. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud o jeho žádosti na propuštění z vazby vůbec nerozhodl a svévolně rozhodl o přeměně z předběžné vazby na vazbu vydávací.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
9. Vydávací vazba následující po rozhodnutí ministra spravedlnosti je opatřením, které je nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení extradičního řízení, a tím i ke splnění mezinárodních závazků České republiky [nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1801/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 222/75 SbNU 499) a sp. zn. II. ÚS 1301/17 ze dne 5. 9. 2017 (N 166/86 SbNU 709)]. Vzhledem k předchozím rozhodnutím soudů o přípustnosti vydání a rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání (které bylo přezkoumáno Ústavním soudem), přeměna předběžné vazby na vazbu vydávací byla pouze nezbytným procesním úkonem k uskutečnění předchozích rozhodnutí. K zásahu do práv stěžovatele již tímto úkonem dojít nemohlo. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit ani námitka stěžovatele, že nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby, neboť se netýká předmětu ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na přednostní projednání věci samé Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. S ohledem na časový rámec podání ústavní stížnosti a bezprostředně navazujícího vydání stěžovatele do Ruské federace Ústavní soud považuje za nezbytné upozornit zástupce stěžovatele, že zdejší soud není institucí, která rozhoduje v rámci hodin. Takový postup ostatně není ani možný s ohledem na administrativní postup při zpracování doručených podání. Považoval-li stěžovatel věc za urgentní, mohl jeho zástupce ústavní stížnost podat bezprostředně po vydání napadeného rozhodnutí, to však neučinil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu