ECLI:CZ:US:2019:2.US.2119.19.1
sp. zn. II. ÚS 2119/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. 4 T 183/2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 6 To 110/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 8 Tdo 136/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1) přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pod bodem 2) přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku. Okresní soud mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Konečně stěžovateli uložil, aby zaplatil poškozenému L. D. částku 4 547 Kč, poškozenému A. S. částku 5 690 Kč a poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky částku 1 727 Kč na náhradě škody, přičemž ve zbytku poškozené odkázal s těmito nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedených přečinů se stěžovatel dopustil tím, že pod vlivem návykové látky (s hladinou alkoholu v krvi více než 1 g/kg) řídil motorové vozidlo, při jízdě narazil do jiného vozidla, jehož pasažérům tím způsobil zranění. Z místa nehody přitom ujel, aniž by poškozeným poskytl jakoukoli pomoc. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání jak stěžovatel, tak státní zástupce. Obě odvolání však Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Námitky stěžovatele totiž nebylo možné podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud v tomto směru především uvedl, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších instancí ani jimi provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů. Měl přitom za to, že soudy obou instancí se s námitkami stěžovatele (tj. zda skutečně vozidlem, které narazilo do vozidla poškozených, bylo vozidlo stěžovatele; zda jej skutečně řídil stěžovatel a zda se stěžovatel skutečně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit vozidlo, resp. zda výsledky dechové zkoušky, jíž se stěžovatel podrobil, byly procesně použitelným důkazem) náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud tak odmítl námitku stěžovatele, že mezi důkazy provedenými soudy nižších instancí a z nich dovozenými skutkovými zjištěními existoval extrémní nesoulad.
4. Nejvyšší soud dále odmítl, že by v případě stěžovatele existovala výluka z povinnosti poskytnout pomoc. Stěžovatel nebyl totiž natolik podnapilý, aby jej bylo možné považovat za nepříčetného, resp. předmětné povinnosti jej nemohlo zbavit ani to, že jako řidič kolidujícího vozidla viděl, že u nehody zastavilo vozidlo jedoucí za ním, které "potřebnou pomoc poskytne". Podle ustálené judikatury je s ohledem na spáchání přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku nerozhodné, jaké následky mělo nesplnění této povinnosti pro postiženou osobu, ani zda mohl pomoc poskytnout někdo jiný. Dále Nejvyšší soud odmítl také názor stěžovatele, že by za okolnost znamenající nebezpečí pro osobu povinnou poskytnout pomoc bylo možné považovat nebezpečí případného trestního stíhání řidiče, který dopravní nehodu zavinil, a to ani se zřetelem k ústavně zaručenému zákazu sebeobviňování. Konečně, Nejvyšší soud odmítl též námitku stěžovatele, že jeho jednání bylo soudy nižších instancí nesprávně posouzeno jako dva samostatné skutky, nýbrž že toto mělo být posouzeno jako jednočinný souběh výše specifikovaných přečinů.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje výše shrnuté argumenty. Stěžovatel tak především odmítá skutkové závěry obecných soudů o tom, že právě jeho vozidlo narazilo do vozidla poškozených, že vozidlo řídil stěžovatel a že stěžovatel nebyl způsobilý pro svou podnapilost vozidlo řídit. Stěžovatel dále namítá, že mezi důkazy provedenými obecnými soudy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními existuje extrémní nesoulad. Stěžovatel má dále za to, že v jeho případě existovala výluka z povinnosti poskytnout pomoc, neboť opačný výklad nutně vede k porušení zákazu sebeobviňování. Konečně v tom, že obecné soudy posoudily jeho jednání jako dva skutky a nikoli jako skutek jediný, jímž by v jednočinném souběhu spáchal dva trestné činy, pak stěžovatel spatřuje (sic!) porušení zásady ne bis in idem. Na základě těchto argumentů stěžovatel dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud zpravidla považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu však nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů. S jeho argumenty se přitom již obecné soudy dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu v takové situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Porušení základních práv, které stěžovatel namítá, přitom Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu