ECLI:CZ:US:2019:2.US.2131.19.1
sp. zn. II. ÚS 2131/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky AMÁDEUS REAL, a. s., se sídlem Dlouhá 741/13, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019 č. j. 25 Cdo 1818/2018-599 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2017 č. j. 8 Co 155/2017-459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, když tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy jako žalobkyně domáhala proti Statutárnímu městu Ostrava jako žalovanému zaplacení částky 1 580 419 095,05 Kč s příslušenstvím, a to dílem z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného (vrácení zaplacené části kupní ceny ze zrušené smlouvy) a dílem z titulu nároku na náhradu škody, která stěžovatelce vznikla v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Okresní soud v Ostravě žalobě stěžovatelce co do základu v plném rozsahu vyhověl a mezitímním rozsudkem ze dne 18. 8. 2016 č. j. 59 C 183/2014-295 rozhodl tak, že její nárok je co do základu skutečné škody, ušlého zisku a bezdůvodného obohacení po právu. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací však svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 8 Co 155/2017-459 prvoinstanční rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl a přiznal žalovanému účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019 č. j. 25 Cdo 1818/2018-599.
3. Po skutkové stránce nebylo mezi účastníky sporu o tom, že stěžovatelka uzavřela se žalovaným kupní smlouvu a smlouvu o předkupním právu k pozemkům doplněnou dodatkem č. 1 za účelem realizace projektu Ostravica (dále jen "Smlouva"). Obsahem bylo vypracování projektové dokumentace a opatření všech potřebných podkladů pro žádost o umístění stavby žalobkyní a předložení kompletní dokumentace pro územní řízení žalovanému ke kontrole dodržení shody s účelem převodu pozemků, a následná součinnost žalovaného a poskytnutí souhlasu vlastníka s umístěním stavby. Okresní soud po právní stránce posuzoval věc dle obchodního zákoníku. Dospěl k závěru, že žalobkyně předložila žalovanému úplnou dokumentaci pro územní řízení, k níž se žalovaný ve smluvně určené lhůtě nevyjádřil, a proto nastala v souladu s článkem VI odst. 2 Smlouvy nevyvratitelná domněnka dodržení shody projektové dokumentace s účelem převodu pozemků, přestože žalovaný po lhůtě zaslal připomínky. Stěžovatelka přesto sdělila připravenost se dobrovolně připomínkami zabývat a vyvíjet činnost k odstranění nedostatků projektové dokumentace, poté dokumentaci upravila dle požadavků stavebního úřadu a podala žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby v souladu se Smlouvou. Žalovaný byl povinen poskytnout takovou součinnost, aby došlo k naplnění účelu Smlouvy, což neučinil. Dne 19. 1. 2011 Rada městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz nedala nový souhlas s umístěním stavby, což ve spojení s negativním mediálním ohlasem k připravovanému projektu odradilo financující banku, a stěžovatelka proto odstoupila od Smlouvy. Okresní soud uzavřel, že žalovaný porušil ustanovení Smlouvy a stěžovatelka od ní platně odstoupila. Byly tedy splněny i další hmotněprávní předpoklady odpovědnosti za škodu dle §373 a násl. obchodního zákoníku, tj. předvídatelnost vzniku škody a neexistence okolností vylučujících odpovědnost. Žalovaný rovněž porušil prevenční povinnost dle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
4. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu s tím, že právně podstatné skutečnosti ve věci sporné nejsou. Podrobně rozvedl stěžejní listinné důkazy, z nichž vycházel, a poté po právní stránce uzavřel, že vztah mezi žalovaným a stěžovatelkou posuzoval podle občanského zákoníku, byť ani při posouzení dle obchodního zákoníku by žalobě nebylo možno vyhovět. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neporušil právní povinnost, což je předpokladem odpovědnosti za škodu dle obou právních úprav. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný jako statutární město má právo se smluvně zavazovat a upravovat svá práva a povinnosti, avšak i při této činnosti je omezen, neboť má v rámci svého účelu zřízení rovněž povinnost dbát o rozvoj území a musí respektovat i širší veřejný zájem. Smluvní zakotvení kontroly nad konečnou podobou výsledku připravovaného projektu je třeba chápat jako logický a opodstatněný požadavek, který je třeba respektovat. Již ve fázi rozhodnutí o umístění stavby je závazně rozhodováno o hmotě objektu, jeho výši, půdorysu a dalších okolnostech podstatných pro posouzení dosažení cíle realizace vítězného záměru. Ačkoli tedy Smlouva výslovně nestanoví žalobkyni povinnost pro případ, dojde-li ke změně dokumentace, předložit ji k opětovnému potvrzení shody s účelem převodu nemovitosti, vyplývá tato povinnost z obsahu Smlouvy. Odstoupení od smlouvy stěžovatelkou je podle odvolacího soudu absolutně neplatným právním úkonem, k němuž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Jelikož žalovaný neporušil smluvní povinnost, je z povahy věci vyloučena aplikace obecné prevenční povinnosti dle §415 občanského zákoníku.
5. Nejvyšší soud v rozsudku, jímž zamítl dovolání stěžovatelky a jenž je velmi podrobně odůvodněn, konstatoval, že je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním dotčených právních otázkách výkladu právního úkonu a kompetence rady obce a obecního úřadu správný. Proto dovolání zamítl.
6. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že se Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ve svých rozsudcích nevypořádaly se všemi právně významnými argumenty stěžovatelky a nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, v důsledku čehož jsou jejich právní závěry nepřezkoumatelné a v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu; právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušily obecné soudy rovněž svévolnou aplikací jednoduchého práva v rozporu s kogentními ustanoveními zákona a jeho ustáleným a všeobecně akceptovaným výkladem v právní teorii i soudní praxi (nejen) Ústavního soudu. Obecné soudy porušily rovněž právo stěžovatelky na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny tím, že svévolně zamezily v uspokojení oprávněných nároků stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody, a dále tím, že neposoudily účelnost právního zastoupení města Ostravy advokátem, a v rozporu s kogentním ustanovením zákona a konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu mu přiznaly náhradu nákladů řízení v celkové výši přesahující 7 mil. Kč.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.
10. Je však zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto polemiku s právními závěry obecných soudů vede; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a výklad jednotlivých ustanovení smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a Statutárním městem Ostrava, a argumentace stěžovatelky tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
11. Stěžovatelka brojí rovněž proti uložené povinnosti nahradit náklady řízení žalovanému. Odvolací a dovolací soud tak prý učinily přesto, že je stěžovatelka již v průběhu odvolacího, resp. dovolacího řízení upozornila na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která takový postup vylučuje. Tato judikatura (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, IV. ÚS 1087/09, III. ÚS 1180/10, II. ÚS 1215/10 a další) se ustálila na tom, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv v této oblasti přenášel na advokáta. Pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených, ledaže by šlo o nějakou z judikovaných výjimek (např. velmi specializovaná, obtížná či dosud neřešená problematika, spor s cizím prvkem vyžadující znalost zahraničního práva apod.). Tato judikatura byla následně vztažena i na statutární města (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09, II. ÚS 2396/09 či II. ÚS 376/12). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2310/13 pak Ústavní soud zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci statutárních měst v rámci své agendy standardně neřeší (shodně i nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18).
12. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že mu byla shora citovaná judikatura Ústavního soudu známa. Při posouzení otázky, zda se jedná v souzené věci o výjimečný případ či nikoliv, zahrnul odvolací soud do svých úvah nejen skutkovou a právní stránku věci, která podle jeho názoru vyústila v závěr, že se nejedná o problematiku přímo související s oblastí spravovanou statutárním městem (vůči žalovanému byl uplatněn nárok na náhradu škody a bezdůvodné obohacení), nýbrž i potenciální dopad do majetkové sféry žalovaného. Jakkoli podle odvolacího soudu pouze výše předmětu řízení neovlivňuje skutkovou či právní složitost sporu, skutková a právní složitost sporu není izolovaným a jediným hlediskem, ke kterému je soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu povinen přihlédnout. Proto nepominul ani míru intenzity zájmu na výsledku tohoto sporu, která je rozsahem dopadu do majetkové sféry žalovaného, téměř 1,6 miliardy Kč, podmíněna. Otázku náhrady nákladů řízení pak odvolací soud posoudil jako souhrn všech těchto faktorů, zejména že předmětem sporu je právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, a tedy k hájení tohoto - svým dopadem - mimořádně výjimečného zájmu, není vybaveno, finančně ani personálně. Jako adekvátní se odvolacímu soudu proto jevil postup statutárního města, které si v tomto případě zvolilo za účelem ochrany svých zájmů zástupce z řad advokátů.
13. Ústavní soud v daném případě musel odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že se skutečně jednalo o případ spíše výjimečný, ať již složitostí nastolené právní otázky, či výší žalované částky. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je v tomto smyslu přijatelné a vycházející z judikatury Ústavního soudu, který v takových případech vyžaduje přísnou individualizaci a posouzení všech skutkových okolností věci v jejich souvislostech.
14. Na základě shora uvedeného pak musí Ústavní konstatovat, že stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv neprokázala, a proto musela být její ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu