ECLI:CZ:US:2019:2.US.2132.18.1
sp. zn. II. ÚS 2132/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Vazební věznici, P. O. BOX 84, Olomouc, právně zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené pod č. j. KRPM-19352/TČ-2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud konstatoval, že v řízení vedeném u Policie České republiky, Obvodní oddělení Přerov 2, sp. zn. KRPM-19352/TČ-2016 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a aby zrušil usnesení policejního orgánu OSZ PR 2 ZT 87/2016-14 ze dne 4. 11. 2016 z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, porušení práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, excesivní svévoli pro obvinění jen stěžovatele a nikoli ostatních osob, ačkoli se písemně k trestné činnosti již dříve přiznala jedna z nich, tedy porušení zásady zákonnosti trestního řízení dle čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, dne 10. 2. 2016 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci KRPM-19352/TČ-2016, dne 30. 8. 2016 bylo řízení spojeno a nadále vedeno jako KRPM-27219/TČ-2016. Dne 22. 9. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, usnesení o něm mu bylo doručeno 27. 9. 2016. Dne 29. 9. 2016 byla stěžovatelem podána proti tomuto usnesení stížnost, jejíž součástí byla žádost o nahlédnutí do spisu a žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Toto nahlédnutí mu nebylo umožněno, ačkoli se dne 1. 12. 2016 konal výslech obviněného. Dne 21. 2. 2017 se konalo seznámení se spisem, aniž by předtím bylo umožněno nahlédnutí do spisu. Dne 14. 5. 2017 stěžovatel zopakoval žádost o nahlédnutí do spisu, což mu nebylo umožněno. Stěžovatel porušení svých práv spatřuje v celé řadě úkonů, které byly činěny ze strany orgánů činných v trestním řízení v průběhu jeho trestního stíhání pro trestné činy, které měly spočívat v neoprávněném odběru elektrické energie a podvodu na sociální odbor při Úřadu práce zatajením příjmu. Za protizákonné považuje již zahájení jeho trestního stíhání, které považuje za nepodložené.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Dále Ústavní soud uvádí, že dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud především připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele
7. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucím z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.
8. Ústavní soud proto uzavírá, že není a ani nemůže být stěžovatelem požadovaným univerzálním kontrolním orgánem nad činností orgánů činných v trestním řízení a posuzovat jednotlivé úkony trestního řízení za situace, kdy trestní řízení běží a na jeho zákonnost dohlížejí jednotlivá státní zastupitelství a posléze obecné soudy.
9. Na základě shora uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu