ECLI:CZ:US:2019:2.US.2149.19.1
sp. zn. II. ÚS 2149/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Veroniky Skálové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1598/2017-594 ze dne 21. 3. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 366/2016-535 ze dne 21. 9. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 11 C 207/2012-466 ze dne 31. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), případně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy napadenými rozhodnutími shledaly stěžovatelku odpovědnou za škodu, kterou způsobila žalobkyni společnosti KLADRUBSKÁ a.s. porušením své povinnosti jako členky statutárního orgánu podat insolvenční návrh na majetek společnosti Plzeňská mouka a. s. (dále jen "společnost P").
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že ze skutkových zjištění učiněných soudy v tomto řízení vyplývá, že stěžovatelka toliko podala trestní oznámení a jiné kroky ke zjištění stavu společnosti takřka nečinila. Soudy nižších stupňů výstižně popsaly činnosti, jež mohla stěžovatelka učinit, aby stav účetnictví i stav společnosti zjistila. Nejvyšší soud má rovněž za to, že stěžovatelka mohla kontaktovat finanční úřad, jednotlivé dodavatele i odběratele společnosti P za účelem zjištění závazků a pohledávek, mohla pověřit účetní společnost, aby se pokusila o rekonstrukci účetnictví, rovněž mohla podat žalobu na osoby, o nichž byla přesvědčena, že zadržují účetnictví. Stěžovatelka však žádný z výše uvedených kroků neučinila, podala pouze trestní oznámení a po konzultaci s policií ustanoveným znalcem teprve následně podala insolvenční návrh. Takové jednání rozhodně nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné po ní požadovat. Nejvyšší soud se zabýval i argumentem stěžovatelky, že porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky k uspokojení žalobkyně jako věřitelky, a konkrétně vysvětlil, že rozsah uspokojení věřitelů se v době mezi vznikem povinnosti podat insolvenční návrh a podáním insolvenčního návrhu snížil minimálně o půl milionu korun.
4. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nevzaly dostatečně v potaz, že nedisponovala nezbytnými znalostmi osvědčujícími úpadek společnosti P ani nezbytnou znalostí jejího účetnictví. Proto pokud by insolvenční návrh na společnost P chtěla podat, byla by nucena uvést lživé skutečnosti, že účetní evidence ohledně majetku, pohledávek a závazků společnosti a jejich seznam je správný a úplný. Stěžovatelka uvádí, že se maximálně snažila získat objektivní a úplný obraz o účetnictví společnosti tím, že opakovaně urgovala bývalý statutární orgán. Dle stěžovatelky tak k naplnění důvodů pro její liberaci dle insolvenčního zákona došlo, neboť vynaložila veškeré úsilí, které lze po ni spravedlivě požadovat. Stěžovatelka dále poukazuje, že naplnila i další zákonný liberační důvod, neboť porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení. Stěžovatelka má za to, že nesprávné právní posouzení věci v uvedených otázkách je zásahem do jejího práva na spravedlivý proces, neboť nesprávné právní posouzení dosáhlo takové intenzity, že došlo k extrémnímu vybočení z mezí ústavnosti.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž zejména závěry Nejvyššího soudu jsou přesvědčivě odůvodněny. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu