ECLI:CZ:US:2019:2.US.2154.19.1
sp. zn. II. ÚS 2154/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. B. a 2) K. B., obou zastoupených JUDr. Danielem Chamrádem, advokátem se sídlem K Hutím 665/5, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 3. 2018 č. j. 3 To 610/2017-649 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 3 Tdo 1238/2018-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Mají totiž za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl k odvolání státního zástupce a všech obviněných v celém rozsahu zrušen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 8. 2017 č. j. 4 T 215/2014-590. Výrokem II. pak krajský soud oba stěžovatele (spolu s dalšími obviněnými) opětovně uznal vinnými přečiny podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Konkrétně stěžovatele M. B. uznal vinným trojnásobným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku a stěžovatelku K. B. taktéž přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Za což byl stěžovatel M. B. odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výši 12 měsíců a stěžovatelka K. B. byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 15 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výši 6 měsíců. Stěžovatelům bylo dále spolu s dalšími obviněnými uloženo, aby poškozené České republice uhradili způsobenou škodu. Těchto přečinů se stěžovatelé (spolu s dalšími obviněnými) měli dopustit tím, že ve třech případech účelově a po předchozí domluvě uzavřeli v jejich rodinné firmě pracovní smlouvy v úmyslu získat pro nové zaměstnankyně nárok na dávky nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, na které by jinak tyto zaměstnankyně (jednou z nich byla právě stěžovatelka K. B.) neměly nárok, resp. s ohledem na nepřiměřenou výši sjednané mzdy získat výhodu pro jejich výpočet (získání dávek v co nejvyšší možné výši). Tyto zaměstnankyně pak vždy vzápětí po uzavření pracovní smlouvy nastoupily na nemocenskou, na kterou pak dále ve dvou případech navázaly mateřskou dovolenou, a počaly tak čerpat uvedené dávky. Tímto postupem uvedli Českou republiku, zastoupenou Okresní správou sociálního zabezpečení v Prachaticích (dále jen "OSSZ"), v omyl a způsobili jí tak škodu.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé z důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), dovolání, které však Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud v tomto směru především uvedl, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších instancí ani jimi provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů. Měl přitom za to, že stěžovatelé totožné či obdobné námitky (tj. že byli odsouzeni pro výše specifikovaný přečin, ačkoli nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty, konkrétně "uvedení jiného v omyl", resp. zavinění ve formě úmyslu) již opakovaně uplatnili v předchozích fázích řízení a krajský soud se s nimi náležitě vypořádal. Nejvyšší soud pak také odmítl, že by mezi důkazy provedenými krajským soudem a jím z nich dovozenými skutkovými zjištěními (především, že předmětné pracovní smlouvy byly uzavírány výlučně za účelem zajištění si účasti na nemocenském pojištění, resp. "obohacení se na úkor státu") existoval extrémní nesoulad. Korigoval přitom pouze právní závěr krajského soudu stran reálnosti předmětných pracovních smluv, jimiž měl být obcházen zákon za účelem obohacení obviněných. Nejvyšší soud měl naopak za to, že tyto smlouvy bylo třeba považovat za fiktivní, avšak tato korekce podle jeho názoru nemohla na výroku o vině nic změnit, neboť i nadále platilo, že stěžovatelé (spolu s dalšími obviněnými) svým koordinovaným jednáním uvedli OSSZ v omyl, neboť v rozporu se skutečností předstírali, že došlo k uzavření pracovních smluv za účelem výkonu práce, přestože ve skutečnosti jejich účelem byla snaha "obohatit se na úkor státu".
4. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodal, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že z popisu skutku neplyne, kdo a jak měl být uveden v omyl. K námitkám stěžovatelů sice uznal, že vůči způsobu, jímž krajský soud formuloval tzv. skutkovou větu svého rozsudku, lze mít jisté výhrady, resp. že krajský soud mohl být důslednější při popisu jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu podvodu. To však jeho rozsudek ještě nečiní protizákonným, neboť obsahuje všechny náležitosti předepsané
§120 odst. 3 trestního řádu.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé velmi obsáhle rekapitulují průběh trestního řízení včetně četných odkazů na jejich procení podání (především pak dovolání) a polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jádro stížnosti tak představují námitky stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto směru především rozporují proces dokazování a skutková zjištění obecných soudů, resp. mají za to, že tato jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obecným soudům dále vyčítají, že se dostatečně nevypořádaly s některými jimi vznesenými námitkami, čímž mělo dojít též k porušení jejich práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny). Stěžovatelé dále namítají, že jejich právo na spravedlivý proces mělo být též porušeno odmítavým usnesením Nejvyššího soudu, neboť jejich dovolání nebylo s ohledem na procesní složitost věci (před tím než Nejvyšší soud vydal ústavní stížností napadené usnesení, tak ve věci již čtyřikrát rozhodoval odvolací soud a jednou již také samotný Nejvyšší soud) možné posoudit jako zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud o něm měl rozhodnout meritorně. Porušení práva na spravedlivý proces (a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny) dále stěžovatelé dovozují z toho, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí parafrázoval závěry krajského soudu, čímž měl nepřípustně modifikovat jím zjištěný skutkový stav. Konečně, porušení práva na spravedlivý proces se měl Nejvyšší soud dopustit také tím, že odmítl posoudit případ stěžovatelů podle jimi odkazované prejudikatury.
6 Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy v průběhu řízení změnily formulaci skutku natolik, že se již jednalo o skutek jiný, než pro který byli původně stíháni. Tím měly dále porušit jak zásadu legality trestního stíhání (čl. 8 odst. 2 Listiny), tak právo stěžovatelů na dostatečný čas a možnost k přípravě obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny). Stěžovatelé dále rozporují formulaci skutkové věty v rozsudku krajského soudu, která nekryje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu ve smyslu §209 trestního zákoníku, konkrétně že není zřejmé, zda a čím měli poškozenou uvést v omyl. Nebyly tak naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, natož aby tyto byly prokázány mimo důvodnou pochybnost, čímž nejen že došlo k porušení principu nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny), ale také principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které byly účastníky řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud zpravidla považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu však institucionálně nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů. S jejich argumenty se přitom již obecné soudy dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu v takové situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Porušení základních práv, které stěžovatelé namítají, přitom Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu