ECLI:CZ:US:2019:2.US.2161.19.1
sp. zn. II. ÚS 2161/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti STRABAG a.s., se sídlem Na Bělidle 198/21, Praha 5, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem, Ovocný trh 8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. 32 Cdo 4057/2018-719, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. 1 Cmo 85/2017, 1 Cmo 134/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 č. j. 5 Cm 82/2008-567 (ve znění usnesení ze dne 6. 11. 2017 a usnesení ze dne 10. 4. 2017), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se žalobce AREA TZB a.s. (dále jen "žalobce") domáhal proti stěžovatelce zaplacení částky ve výši 35.139.611,40 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že má vůči ní nárok z titulu smlouvy o dílo č. D/841/WBAB/023, uzavřené mezi účastníky dne 19. 3. 2007. Městský soud v Praze žalobě rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 5 Cm 82/2008-567 (doplněný usnesením ze dne 6. 11. 2017 a opravený usnesením ze dne 10. 4. 2017) vyhověl. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2018 č. j. 1 Cmo 85/2017-662 a 1 Cmo 134/2017 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením ze dne 24. 4. 2019 č. j. 32 Cdo 4057/2018-719 odmítl.
3. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že se odvolací soud při posouzení otázky, zda mezi účastníky existovala platná smlouva o dílo, neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2280/2007, na nějž stěžovatelka odkázala a ve kterém byl vysloven závěr, že projekt v případě rekonstrukcí nemusí obsahovat od počátku, již při uzavření smlouvy, zcela přesný, úplný a detailní popis všech prováděných prací; určení vlastního předmětu závazkového vztahu - díla a jeho fyzického předmětu (výsledku prací) - může být provedeno přímo ve smlouvě bez ohledu na takový samostatný dokument. S ohledem na zjištění v projednávané věci, že projektová dokumentace, na niž ohledně specifikace předmětu díla smlouva (její součást) odkazovala, měla četné a závažné nedostatky v úplnosti způsobující její nepoužitelnost (tedy nebyla způsobilá k řádnému vymezení předmětu díla), se odvolací soud v souladu se závěry citovaného rozhodnutí zabýval tím, zda byl předmět díla dostatečně vymezen v samotné smlouvě o dílo bez ohledu na obsah projektové dokumentace a dospěl k závěru, že obecný popis předmětu díla ve smlouvě o dílo slovy "Dodávka a montáž profesí - ZTI, ÚT, CHL, OTK, VZT" nesplňuje požadavek určitého, nezaměnitelného a jednoznačného vymezení díla. Oproti přesvědčení stěžovatelky se odvolací soud při posouzení této otázky neodchýlil ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3817/2013 a ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, podle kterých lze uzavřít ústní (případně zčásti ústní a zčásti písemnou) smlouvu, není-li zákonem předepsána nebo některým z účastníků požadována písemná forma smlouvy, přičemž pro hodnocení jednání účastníků je rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy. Odvolací soud při závěru o nedostatečném vymezení předmětu díla v písemné smlouvě o dílo v souladu se závěry těchto rozhodnutí posuzoval, zda mohla být mezi účastnicemi uzavřena smlouva ve formě ústní a vycházel z jejich vůle při uzavírání smlouvy. Možnost uzavření platné ústní smlouvy však vyloučil s ohledem na zjištění, že obě strany zcela zřetelně projevily svou vůli k veškeré kontraktaci pouze v písemné formě. K dohodě o obsahu smlouvy ve formě požadované oběma stranami pak nedošlo ani po odstranění (největších) nedostatků ve vymezení předmětu díla "revizí X", neboť závěry této revize účastnice neučinily součástí smlouvy. Nepřípadným Nejvyšší soud shledal i odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1679/2011. V tam řešené věci vznikla pochybnost o sjednaném rozsahu předmětu díla, vzhledem k rozdílnému obsahu smlouvy o dílo, v níž bylo ujednáno poskytnutí záruky za provedení izolace proti zemní vlhkosti, oproti projektové dokumentaci, na níž smlouva odkazovala a která s provedením takové izolace nepočítala. V projednávané věci však odvolací soud vycházel ze zcela odlišného skutkového základu. Neobstojí ani argumenty stěžovatelky k posouzení výše bezdůvodného obohacení a jeho vrácení. Rovněž důkazní situaci v posuzované věci shledal Nejvyšší soud jako dostatečnou.
4. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že došlo ke zjevně nesprávnému hmotněprávnímu posouzení žalovaného nároku, porušení zásady volného hodnocení důkazů i povinnosti řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nesprávně posoudily právní otázku ohledně platnosti smlouvy a s tím související otázky posouzení výše bezdůvodného obohacení. Bez ohledu na závěry obecných soudů a Nejvyššího soudu stěžovatelka trvá na tom, že smlouva o dílo byla uzavřena platně, neboť její předmět byl jasně a určitě vymezen. Stěžovatelka dále zpochybňuje znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem VUT v Brně stanovící výši bezdůvodného obohacení, neboť nezohlednil tu skutečnost, že v případě neplatné smlouvy, která byla soudy dovozena, stěžovatelka nemůže využít smluvní garance či záruky ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, které smlouva předvídala, a tím zákonitě dochází ke snížení ceny za provedené dílo. Stěžovatelka též namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo dostatečně odůvodněno.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž zejména závěry odvolacího a Nejvyššího soudu jsou přesvědčivě odůvodněny. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které jsou činěny na úrovni posuzování podústavního práva. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Ústavní soud pak posuzuje standardy spravedlivého procesu a soudní ochrany v průběhu celého soudního řízení, proto i případné nedostatky odůvodnění soudu prvního stupně mohou být napraveny kvalitní argumentací soudu odvolacího a dovolacího. Ani argument nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně tedy neobstojí.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu