ECLI:CZ:US:2019:2.US.2184.19.1
sp. zn. II. ÚS 2184/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sedláčka, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, se sídlem Jaselská 14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2019 č. j. 26 Cdo 1926/2018-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a porušeny zásady předvídatelnosti práva, právní jistoty a legitimního očekávání.
2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou obdržel stěžovatel od žalovaného. Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 9. 5. 2016 zamítl žalobu stěžovatele; k odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 rozhodnutí městského soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba, došlá soudu dne 30. 4. 2014, byla podaná po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty dvou měsíců ode dne, kdy výpověď stěžovateli jako nájemci došla. Tím se myslí okamžik, kdy se dané právní jednání dostane do sféry dispozice adresáta, tedy kdy má adresát konkrétní možnost seznámit se s jemu adresovaným právním jednáním - kdy adresát nabyde objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. V projednávané věci podle obecných soudů byla stěžovateli výpověď jemu adresovaná doručena prostřednictvím jeho nynější právní zástupkyně a není pochyb, že se dostala do sféry jeho dispozice a že se s ní seznámil nejpozději dne 18. 2. 2014, kdy proti ní podal písemné námitky. Naopak pro posouzení doručení výpovědi není právně relevantní, že výpověď byla později opětovně doručena stěžovateli, a to tentokrát doporučeným dopisem přímo na jeho adresu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal k povaze námitek proti výpovědi z nájmu bytu dle §2286 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, že občanský zákoník v části týkající se nájmu bytu neobsahuje bližší úpravu institutu námitek, jejich podání či nepodání tedy nemá žádné právní následky, není podmínkou pro podání žaloby ani nemůže ovlivnit počátek běhu lhůty k jejímu podání.
3. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Rekapituluje, že proti výpovědi, která byla doručena advokátce, která jej zastupovala v jiném sporu se žalovanými a nebyla zmocněna k převzetí výpovědi, vznesl námitky podle občanského zákoníku, přičemž z uvedeného důvodu namítal také absenci řádného doručení výpovědi; v reakci na to ostatně žalovaní dne 11. 3. 2014 doručili shodnou výpověď přímo stěžovateli. Tím podle stěžovatele dali najevo svoji vůli zhojit neúčinnost či odstranit spornost předchozího doručení výpovědi, respektive takto nahradili předchozí výpověď, a proto má být pro počátek běhu lhůty k podání žaloby rozhodující ono pozdější doručení výpovědi dne 11. 3. 2014. Jiný postup je z hlediska nájemce v rozporu s předvídatelností práva. Podle stěžovatele se tak obecné soudy v dané věci dopustily extrémní interpretace právních předpisů bránící v přístupu k soudu a vybočující z mezí spravedlivého procesu; a to zejména pokud jde o výklad "dojití výpovědi z nájmu bytu nájemci" Nejvyšším soudem. Další porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho argumentací stran významu uplatněných námitek proti výpovědi a reakce pronajímatele na ně. Nakonec stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku podané ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Podaná ústavní stížnost naopak postrádá ústavní rozměr, představuje polemiku s právním posouzením a interpretací podústavního práva ze strany obecných soudů a staví Ústavní soud do role odvolací instance, která mu však nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. O takový případ se zde však nejedná. Obecné soudy stěžovatelovu věc, zejména otázku doručení (dojití) výpovědi a běhu lhůty pro podání žaloby, posoudily v souladu se svou ustálenou judikaturou, která je srozumitelná, přehledná a ve věci stěžovatele nevzbuzuje pochybnosti. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy v daném případě nelze považovat nepředvídatelný ani překvapivý. Je zřejmé, že pokud stěžovatel podal proti výpovědi z nájmu bytu námitky, nic mu od té doby nebránilo ani v podání žaloby. Ústavní soud právní posouzení obecných soudů v této otázce nepovažuje za nijak extrémní a vybočující z mezí ústavnosti; a za této situace tak není oprávněn do něj zasahovat a přehodnocovat jej, neboť jak výše uvedeno, výklad podústavních právních předpisů je primárně záležitostí obecných soudů.
8. Stejně tak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že Nejvyšší soud neopomenul žádnou z námitek a částí argumentace stěžovatele - naopak se výslovně vyjádřil také k otázce povahy námitek proti výpovědi z nájmu bytu, stejně jako vzal v úvahu i skutečnost opětovného zaslání výpovědi stěžovateli ze strany žalovaných pronajímatelů. Právní posouzení těchto otázek přitom rovněž spadá do roviny podústavního práva, a Ústavní soud nemá důvod do nich nijak zasahovat. Celkově je zřejmé, že v daném případě měl stěžovatel dostatek času pro svou právní obranu proti výpovědi z nájmu bytu formou podání žaloby k soudu; nebylo tedy nijak porušeno jeho právo na přístup k soudu. Napadené rozhodnutí pak zcela vyhovuje ústavněprávním požadavkům, je řádně odůvodněné, reagujíc na všechny relevantní námitky a argumenty vznesené stěžovatelem. Lze tudíž shrnout, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivých proces ani souvisejících ústavněprávních zásad.
9. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. S ústavní stížností stěžovatel spojil žádost o přiznání odkladného účinku; tedy o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nehledě na skutečnost, že ústavní stížností je napadeno až rozhodnutí dovolacího soudu (bez vlivu na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně), Ústavní soud konstatuje, že takový návrh s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti; navíc Ústavní soud projednal podanou ústavní stížnost v krátkém čase.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu