ECLI:CZ:US:2019:2.US.2185.19.1
sp. zn. II. ÚS 2185/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatele Jana Vicherka, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 1 As 15/2019-19, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2018, č. j. 39 A 1/2018-53, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 7. 2019 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako "ústavní stížnost formou otevřeného dopisu", brojící proti v záhlaví označeným rozhodnutím správních soudů.
Argumentace stěžovatele je značně nesrozumitelná, nicméně je z ní patrno, že se ohrazuje proti vyvlastňování, k němuž mělo několikrát dojít v posledních šesti letech a kdy se prý v posledních letech bránil podáním přes 540 právních podání.
Stěžovatelovo podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména z něj nebylo dostatečně patrno, čeho a z jakých důvodů se stěžovatel v tomto řízení konkrétně domáhá, jakou předkládá ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§30, §31 cit. zákona).
Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 2639/15, sp. zn. III. ÚS 1824/16, sp. zn. III. ÚS 2212/16, sp. zn. II. ÚS 2860/16, sp. zn. II. ÚS 2223/18, sp. zn. I. ÚS 3359/18). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoliv byl soudem dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je však přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo opakovaně a bezvýsledně již v předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Z obsahu samotného podání je ostatně patrno, že stěžovatel si je dobře vědom povinnosti právního zastoupení v tomto řízení. Opakované poučení stěžovatele o náležitostech podání ústavní stížnosti přitom v minulosti nevedlo k podání návrhů, které by mohly být Ústavním soudem věcně projednány (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2223/18).
Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2861/16, sp. zn. IV. ÚS 1431/17, sp. zn. III. ÚS 1797/18 nebo sp. zn. III. ÚS 1562/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj