ECLI:CZ:US:2019:2.US.2208.19.1
sp. zn. II. ÚS 2208/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 0 Nt 332/2019, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2019, č. j. 4 To 235/2019-33, za účasti Okresního soudu v Pelhřimově a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byl - dle svého mínění - v rozporu se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu a spravedlivý proces vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Přitom odkázal na čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny spolu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin obecného ohrožení podle ustanovení §272 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") vzal stěžovatele na základě nyní napadeného usnesení do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.
3. Stěžovatel namítá, že po uplynutí tří měsíců u něj odpadl důvod vazby podle ustanovení §67 písm. b) tr. ř. S pominutím důvodu koluzní vazby podle §67 písm. b) tr. ř. však byl ponechán ve vazbě ze zbývajících vazebních důvodů [§67 písm. a) a c) tr. ř.]. Do dnešního dne přitom nebylo stěžovateli ani jeho obhájci doručeno žádné rozhodnutí, které by jeho ponechání ve vazbě řádně odůvodnilo. Proto dne 8. 5. 2019 podal žádost o přezkum pominutí důvodů vazby, přesto však státní zastupitelství nijak nekonalo a vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř. nezrušilo. Dle názoru stěžovatele svojí nečinností státní zastupitelství porušilo své zákonné povinnosti. Státní zastupitelství na místo toho vyhodnotilo stěžovatelovu žádost ze dne 8. 5. 2019 jako žádost o propuštění z vazby a postoupilo toto podání okresnímu soudu. Okresní soud pak následně rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby (která ve skutečnosti stěžovatelem nebyla podána) se zamítá. S ohledem na nestandardní průběh stěžovatel proti tomuto usnesení okresního soudu, které ani nyní nenapadá ústavní stížností, nepodal žádný opravný prostředek.
4. Byla-li na stěžovatele uvalena vazba podle §67 písm. a) tr. ř., byly orgány činné v trestním řízení srozuměny s tím, že by se stěžovatel nacházel na své adrese trvalého pobytu, kde žije a dům, v němž bydlí, je v jeho osobním vlastnictví. Soudu předložil nejen svůj písemný slib, ale i písemnou záruku důvěryhodné osoby a současně soudu nabídl, že ihned odevzdá svůj cestovní pas a je ochoten strpět zákaz vycestování. S těmito argumenty se však okresní soud při rozhodování o vazbě vůbec nevypořádal, na místo toho slepě převzal argumentaci krajského zastupitelství, že důvodem pro uvalení vazby je mj. trestní minulost stěžovatele. Obdobně se okresní soud nevypořádal ani s dalšími argumenty stěžovatele hovořícími proti uvalení vazby ze zbývajících důvodů. Okresní soud v napadeném usnesení dostatečně nezdůvodnil, proč je při uvalení vazby podle §67 písm. b) tr. ř. vyslechnutí některých osob považováno za natolik zásadní, že by stěžovatel svým pobytem na svobodě mohl jejich výpovědi ohrozit. Stejně tak okresní soud dostatečně nezdůvodnil uvalení vazby podle §67 písm. c) tr. ř. V dalším textu ústavní stížnosti pak stěžovatel rozporuje dosavadní proces přípravného řízení.
5. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
6. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
7. V nyní projednávaném případě a z napadeného usnesení okresního a následně i krajského soudu je patrné, že soudy dospěly k závěru o nutnosti uvalení vazby na stěžovatele na základě několika důvodů. Těmi stěžejními je okolnost, že u stěžovatele je dána důvodná obava, že se bude skrývat nebo uprchne, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu, což je dáno zejména hrozbou vysokého trestu, který je vymezen trestní sazbou v rozmezí 8 - 15 let. Stejně tak byl u stěžovatele dán důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř., a to zejména s ohledem na skutečnost, že trestný čin, pro který je stěžovatel stíhán, byl spáchán organizovanou skupinou, v níž stěžovatel vystupoval jako zadavatel. Stejně tak je odůvodněn i důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř., kdy k tíži stěžovatele svědčí, že byl v minulosti již opakovaně soudně trestán; navíc nyní prověřované trestné činnosti se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího trestu odnětí svobody (viz str. 3 - 4 napadeného usnesení okresního soudu).
8. Jakkoliv je pravda, že u stěžovatele ze zákona ke dni projednávání ústavní stížnosti pominul důvod vazby podle ustanovení §67 písm. b) (viz §72a odst. 3 tr. ř.), stěžovatel poněkud pomíjí, že do vazby byl vzat ze všech tří zákonných důvodů, a tedy že důvody vazby podle §67 písm. a) a c) tr. ř. u stěžovatele nadále přetrvávají, což ostatně dokládá i další rozhodnutí okresního soudu (viz str. 3 - 4 usnesení okresního soudu ze dne 27. 5. 2019, č. j. 0 Nt 352/2019-45), které stěžovatel v zákonné lhůtě nenapadl stížností a ani proti němu nebrojí nyní projednávanou ústavní stížností.
9. Ústavní soud obecně při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je sice bezpochyby rozhodnutím, které zasahuje do základních práv a svobod jednotlivců, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu je kognice Ústavního soudu namístě pouze v případě extrémního zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. V projednávaném případě přitom není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatele opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 a §68 tr. ř. Stejně tak nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že stěžovatel se ve vazbě nachází od 18. 3. 2019, což ještě umocňuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu, neboť se jedná o dobu stran záruk spravedlnosti a zákonnosti přijatelnou, nijak nevybočující z časových limitů stanovených ustanovením §72a tr. ř.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné zásadní pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí ani jakkoliv věcně přehodnocovat.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu