ECLI:CZ:US:2019:2.US.2240.18.1
sp. zn. II. ÚS 2240/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Magdalény Bouší, zastoupené Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem Kovářská 17, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 26 Cdo 781/2018-149, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017 č. j. 6 Cmo 94/2017-117 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017 č. j. 25 Cm 97/2014-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se svou žalobou podle ustanovení §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek X (dále jen "SVJ") přijatých dne 17. 9. 2014 a týkajících se mj. změny stanov SVJ. Městský soud žalobu svým ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl a uložil stěžovatelce, aby SVJ nahradila náklady nalézacího řízení. Podle citovaného ustanovení OZ se totiž na soud může obrátit pouze přehlasovaný vlastník, a to jen jde-li o důležitou záležitost. Vlastníku tak svědčí právo obrátit se na soud, aby přezkoumal platnost konkrétního usnesení shromáždění, až v případě kumulativního splnění obou těchto podmínek. Městský soud na tomto základě dospěl k závěru, že stěžovatelka shromáždění (ačkoli na něj byla řádně pozvána a informována o jeho programu) bez vážného důvodu ještě před hlasováním opustila a tudíž nebyla přítomna při přijímání jí rozporovaných usnesení. V souladu s ustáleným výkladem zastávaným obecnými soudy tudíž dospěl k závěru, že stěžovatelku nebylo možné považovat za přehlasovaného vlastníka, a nebyla tak aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle §1209 odst. 1 OZ.
3. K odvolání stěžovatelky pak Vrchní soud v Praze (dále jen "Vrchní soud") svým ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil a uložil jí, aby SVJ nahradila náklady odvolacího řízení. Rozhodnutí Vrchního soudu následně stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění (dále jen "o. s. ř."), neboť rozhodnutí Vrchního soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž neměl důvod se odchylovat. Nejvyšší soud též s odkazem na svou prejudikaturu neakceptoval ani námitku stěžovatelky, že by se na její věc měla aplikovat úprava spolkového práva, konkrétně ustanovení §258 OZ.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s předestřenými závěry obecných soudů. Rozporuje především ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k interpretaci ustanovení §1209 odst. 1 OZ. Tato podle jejího soudu není přiléhavá a neměla být tudíž na její věc aplikována. Obecné soudy jí tak odepřely ochranu před rozhodnutím shromáždění SVJ, které bylo přijato v rozporu se zákonem a stanovami, čímž porušily její právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud tak navíc podle stěžovatelky pochybil, když v její věci tuto judikaturu aplikoval. Namísto toho měl v souladu s §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, její věc postoupit velkému senátu Nejvyššího soudu. Jelikož tak neučinil, porušil její právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že v důsledku tvrzeného odepření soudního přezkumu došlo k porušení čl. 11 Listiny, neboť práva všech vlastníků nepožívají stejné ochrany. Právní řád jí totiž neposkytuje efektivní prostředek nápravy proti neplatnému rozhodnutí shromáždění SVJ. Napadená rozhodnutí v tomto směru též dále považuje za diskriminační, neboť členům jiných korporací (jako např. spolků, obchodních korporací či honebních společenstev) soudní ochrana proti rozhodnutí jejich orgánů odepřena není. Na tomto základě dospívá též k závěru o porušení čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy. Konečně stěžovatelka tvrdí, že ustanovení §1209 odst. 1 OZ je natolik vágní a neurčité, že odporuje ustanovení čl. 1 Ústavy. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatelka jeho zrušení ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nenavrhuje, nýbrž tuto námitku vztahuje pouze k výše ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud tak zpravidla považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Se stěžovatelčinými argumenty se již však dostatečně vypořádaly obecné soudy ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích. Ústavnímu soudu pak v takovéto situaci nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Námitky, které stěžovatelka uplatňuje, jsou navíc obsahově prakticky totožné s námitkami, které již stěžovatelka v obdobné věci před Ústavním soudem uplatnila, a které Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4057/17 ze dne 11. 9. 2018).
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla porušena. Ústavní stížnost tudíž odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu