ECLI:CZ:US:2019:2.US.2262.19.1
sp. zn. II. ÚS 2262/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Akzo Nobel Coatings CZ, a.s., sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 4 Co 53/2016-188 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2015 č. j. 93 Co 488/2014-143, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti S.B.G.Color, spol. s r.o., sídlem Pivovarská 223/8, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů zastoupení se nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 7. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhla, aby byla České republice uložena povinnost uhradit jí náklady právního zastoupení.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vyhověl rozsudkem pro uznání ze dne 4. 2. 2014 č. j. 40 C 120/2013-48 žalobě vedlejší účastnice a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí částku 46 267,20 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 1. 2015 č. j. 93 Co 488/2014-106.
3. Oba rozsudky napadla stěžovatelka žalobou pro zmatečnost z důvodu podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu, kterou zpochybnila splnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a občanského soudního řádu. Vydání rozsudku předně nemělo předcházet doručení kvalifikované výzvy podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu. I kdyby však k jejímu doručení došlo, tato výzva nemohla založit následky předvídané v §114b odst. 5 občanského soudního řádu. Usnesení městského soudu ze dne 2. 9. 2013 č. j. 40 C 120/2013-22, které tuto výzvu obsahovalo, totiž nevydal předseda senátu, nýbrž asistentka soudce, která k tomu neměla mít zákonné oprávnění. Nesprávným postupem soudu měla být stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem, který poté vydal rozsudek pro uznání a neprojednal žádný z jejích věcných argumentů.
4. Usnesením městského soudu ze dne 6. 11. 2015 č. j. 93 Co 488/2014-143 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Městský soud ověřil, že usnesení, jež obsahovalo kvalifikovanou výzvu předcházející vydání rozsudku pro uznání, bylo stěžovatelce řádně doručeno do datové schránky. Rovněž neshledal, že by stěžovatelce byla odňata možnost jednat před soudem, když její právní zástupce byl přítomen jednání před obvodním soudem a později k výzvě městského soudu vyslovil souhlas s tím, aby o jejím odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. Jestliže stěžovatelka brojí proti oběma rozsudkům ve věci samé z důvodu, že kvalifikovanou výzvu vydala asistentka soudce, nejde o pochybení, proti němuž lze brojit žalobou pro zmatečnost proti těmto rozsudkům. Pro úplnost městský soud dodal, že v rámci rozhodování o žalobě pro zmatečnost nelze přezkoumávat věcnou správnost napadených rozhodnutí.
5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") změnil usnesení městského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve zbytku je potvrdil usnesením ze dne 28. 6. 2018 č. j. 4 Co 53/2016-188. V něm se ztotožnil se závěrem, že případné nesplnění předpokladů vydání rozsudku pro uznání není důvodem zmatečnosti podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu. Jde naopak o odvolací nebo dovolací důvod podle §205b nebo §241a dost. 1 občanského soudního řádu. Vrchní soud zdůraznil, že podstatou řízení o žalobě pro zmatečnost z povahy věci nemůže být opětovné posuzování správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Platí to i pro případ, že jde o odvolání proti rozsudku pro uznání.
6. Podle vrchního soudu nebyla procesní práva stěžovatelky v nalézacím řízení vůbec dotčena. Z příslušné doručenky jasně vyplývá, že spolu s usnesením obsahujícím kvalifikovanou výzvu jí byla doručena i žaloba. Obě listiny byly doručeny do vlastních rukou prostřednictvím datové schránky dne 6. 9. 2013. Stěžovatelka poté nicméně zůstala zcela nečinná, ačkoli se jí dostalo poučení, jakým způsobem se má k věci samé vyjádřit a že pokud se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení nevyjádří, bude mít soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává. Námitku týkající se oprávnění asistentky soudce k vydání kvalifikované výzvy stěžovatelka nevznesla při jednání před obvodním soudem dne 4. 2. 2014. Vyjádřila se pouze k věci samé z hlediska hmotného práva, i když jí mělo být zřejmé, že s ohledem na absenci vyjádření se k věci podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu lze důvodně předpokládat vydání rozsudku pro uznání podle §153a občanského soudního řádu. Uvedenou námitku stěžovatelka neuplatnila ani v odvolacím řízení. Ve svém odvolání ze dne 9. 3. 2014 se podrobně vyjádřila k problematice doručování shora uvedené výzvy a věcí se zabývala z hlediska rozboru hmotného práva. O tom, že soud byl nesprávně obsazen a výzvu vydala asistentka, se vůbec nezmínila.
7. Následně podané dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 5. 2019 č. j. 27 Cdo 3974/2018-213. Nepřípustnost dovolání vyplynula z §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřovalo proti výroku rozhodnutí, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Podle dovolacího soudu se toto ustanovení uplatní i v případě dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost v řízení o zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč.
III.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Má tomu tak být z toho důvodu, že usnesení obsahující kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu vydala asistentka soudce, která však k tomu neměla oprávnění. Správně je měl vydat předseda senátu. K podpoře tohoto závěru stěžovatelka odkázala na nález ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 230/04 (N 38/36 SbNU 419). Stěžovatelka tvrdí, že právní fikce uznání může splnit svůj účel pouze tehdy, budou-li respektovány všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje, což však není tento případ. Obecné soudy proto neměly naplnění fikce konstatovat.
9. V další části argumentace stěžovatelka vytkla obecným soudům, že rezignovaly na základní přezkoumání žalobních nároků z hlediska jejich zákonnosti. V případě žaloby vedlejší účastnice nebyly vůbec tvrzeny základní podmínky pro vznik žalovaného nároku. Soud jí je přesto přiznal jenom proto, že podle podkladů soudu jsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Obvodní soud se tak spokojil se zcela formalistickým přístupem, což je ještě markantnější na žalovaném příslušenství. Stěžovatelka se domáhá, aby byla její věc před soudy spravedlivě projednána, čehož lze dosáhnout právě tím, že budou zrušena rozhodnutí soudů ve věci žaloby pro zmatečnost. Ponechává na Ústavním soudu, zda nezvolí efektivnější řešení, při němž by zrušil i rozhodnutí vydaná ve věci samé.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Pokud jde o otázku přípustnosti ústavní stížnosti, stěžovatelka podala proti usnesení vrchního soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti usnesení městského soudu o její žalobě pro zmatečnost, dovolání. Nejvyšší soud je však odmítl z důvodu, že přípustnost dovolání byla s ohledem na předmět řízení ve věci samé, jímž byla peněžitá částka nepřevyšující 50 000 Kč, vyloučena podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řízení. Šlo o důvod odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, který nezávisel na uvážení dovolacího soudu. Za této situace stěžovatelka neměla k dispozici dovolání, a tudíž rozhodnutí o něm nemá povahu rozhodnutí o posledním zákonném procesním prostředku k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tuto povahu má napadené usnesení vrchního soudu. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
11. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení vrchního soudu bylo doručeno stěžovatelce již v roce 2018, je zjevné, že v době podání ústavní stížnosti již uplynula k tomu stanovená lhůta dvou měsíců (nikoli 60 dnů, jak je nesprávně uvedeno v ústavní stížnosti) podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí ústavní stížnosti jako opožděné nicméně brání skutečnost, že stěžovatelka podala dovolání v důvěře v poučení, které se jí o možnosti jeho podání dostalo ze strany vrchního soudu. Tato skutečnost jí, s ohledem na zásadu důvěry v rozhodnutí veřejné moci, nemůže jít k tíži. Jediným řešením vzniklé situace, které by neznamenalo odepření přístupu k Ústavnímu soudu, je tak odvíjení běhu lhůty k podání ústavní stížnosti od okamžiku, kdy bylo stěžovatelce doručeno rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož vyplynula nesprávnost uvedeného poučení [srov. mutatis mutandis nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)]. Ústavní stížnost proto byla podána včas. Lze jen dodat, že byla podána i osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Napadenými usneseními bylo rozhodováno pouze o tom, zda rozsudky obecných soudů, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost k peněžitému plnění, nejsou zatíženy vadou zmatečnosti podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto ohledu dospěly vrchní soud i městský soud k jednoznačnému závěru, že stěžovatelce nebyla upřena možnost jednat před soudem. Tento závěr také náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Uvedené posouzení nezahrnovalo a ani nemohlo zahrnovat věcný přezkum rozhodnutí ve věci samé, tedy v tomto případě posouzení zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a občanského soudního řádu, neboť k tomu žaloba pro zmatečnost neslouží. Pakliže přitom stěžovatelka namítala, že asistentka soudce nebyla oprávněna vydat kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, jde právě o námitku, která zpochybňuje naplnění uvedených podmínek. Případné pochybení, k němuž by došlo následkem nezákonností výzvy, by tak zatěžovalo samotný rozsudek pro uznání a bylo možné se proti němu bránit odvoláním již v řízení ve věci samé.
15. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Nezbylo mu tak než rozhodnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (výrok I.). Náhradu nákladů zastoupení Ústavní soud stěžovatelce nepřiznal. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti k tomu totiž nebyly splněny podmínky podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (výrok II.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu