ECLI:CZ:US:2019:2.US.2265.19.1
sp. zn. II. ÚS 2265/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dvorského, zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem, se sídlem Na Florenci 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, č. j. 20 Co 84/2019-237, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2018, č. j. 38 EXE 2267/2017-209, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z velmi stroze a argumentačně značně střídmě pojaté ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Miloslavem Hauerlandem, Exekutorský úřad Praha 5, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné (společnost DM AGRO spol. s r.o.) ve výši 34.470,15 Kč a ve výši 7.853,38 Kč. Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením prvostupňové usnesení potvrdil. Oba soudy se shodly na tom, že stěžovatelem uplatňovaná pohledávka k započtení vůči nyní exekuované pohledávce oprávněné není vzhledem k jejímu promlčení pohledávkou uplatnitelnou u soudu, tedy pohledávkou schopnou vyvolat účinky započtení a tím i zamezit povinnosti stěžovatele.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Stěžovatel svoji v podstatě jedinou námitku staví na východisku, že jím uplatněná pohledávka byla schopna vyvolat účinky započtení, neboť v mezidobí došlo k novaci práv a povinností mezi stěžovatelem a oprávněnou [kdy privativní novaci podle stěžovatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, č. j. 29 Odo 1019/2003 nebrání ani případné promlčení závazku, jehož obsahu se změna týká]. Soudy však v napadených rozhodnutích na tuto námitku stěžovatele již dostatečně reagovaly [srov. např. bod 10 napadeného usnesení městského soudu] s tím, že podle ustanovení §408 obchodního zákoníku, ve znění rozhodném pro tuto věc, může být bez ohledu na případnou novaci promlčecí doba maximálně desetiletá, počítáno ode dne, kdy začala běžet poprvé. Stěžovatel pak ani v ústavní stížnosti nedokázal objasnit (a v podstatě se o to ani nepokusil), proč by na danou věc nemohlo citované ustanovení obchodního zákoníku - a tedy i uvedená limitace - dopadat. Za této situace Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl přiměřeně odůvodněné skutkové a právní závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska jakkoliv relativizovat.
6. Jen pro úplnost je vhodné uvést, že stěžovatel neodkazuje (a ani z napadených rozhodnutí není zřetelná aplikovatelnost jeho závěrů) na nález sp. zn. III. ÚS 119/14 ze dne 12. 1. 2016 (N 3/80 SbNU 35). V právě projednávaném případě ovšem nebyla sporná povaha novace, přičemž stěžovatel netvrdí, že by soudy například nesprávně posoudily, zda šlo o její kumulativní nebo privativní formu; a zjevně nedošlo ani k Ústavním soudem kritizované situaci, že by díky absolutní promlčecí době ve smyslu §408 obchodního zákoníku došlo k promlčení ještě nedospělé pohledávky. Ani z tohoto nálezu proto nelze dovodit opodstatněnost či dokonce důvodnost nyní projednávané ústavní stížnosti.
7. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu