ECLI:CZ:US:2019:2.US.2281.18.1
sp. zn. II. ÚS 2281/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 5. 2018 č. j. 2 To 75/2018-351 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018 č. j. 7 T 265/2013-330, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu, kterým okresní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce trvání tří let z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2014 č. j. 7 T 265/2013-209 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 4. 2015 č. j. 2 To 55/2015-249.
3. Okresní soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že stěžovatel v celkové čtyřleté zkušební době nevedl řádný život, když se dopustil další úmyslné trestné činnosti ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 75/2015 a dále řádně neplnil další uložené podmínky v úhradách výživného a náhrady škody. Krajský soud s hodnocením soudu prvního stupně souhlasil a nadto konstatoval, že stěžovatel řádně nevykonával trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 75/2015 a na základě toho soud rozhodl o přeměně nevykonaného zbytku tohoto trestu v trest odnětí svobody v trvání 273 dnů.
4. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nesprávně posoudily běh zkušební doby, namítá, že uhradil veškerou škodu, která vznikla v důsledku trestného činu neplacení výživného, tj. uhradil veškeré dlužné výživné. Přestože k těmto úhradám došlo až po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, má stěžovatel za to, že jsou důvodem přinejmenším pro důsledné přezkoumání, proč se tak stalo, a jak v důsledku toho na stěžovatele nahlížet. Stěžovatel vytýká soudům, že při hodnocení jednání stěžovatele nevzaly do úvahy skutečnost, že stěžovatel byl téměř po celou dobu běhu zkušební doby v insolvenčním řízení - konkurzu, což mu prakticky znemožňovalo dosahovat disponibilních příjmů, ze kterých by mohl reálně hradit své závazky. K argumentaci soudů, že stěžovatel nevykonal část uloženého trestu obecně prospěšných prací, pak stěžovatel poukazuje na obsah spisu, zejména na jeho žádost o povolení změny místa výkonu trestu, na kterou nebylo soudem nijak reagováno. Lze přitom předvídat, že pokud by soud této žádosti stěžovatele vyhověl, byl by stěžovatel schopen tyto práce v místě svého tehdejšího bydliště vykonat.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a dospěly k závěru, že pokud v této době opětovně páchal trestnou činnost a neplnil ani další uložené podmínky, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Soudy tak postupovaly dle §83 odst. 1 trestního zákoníku a rozhodly o tom, že stěžovatel udělený trest vykoná. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou dostatečně konkrétní, vycházející ze skutkových okolností věci a co do rozsahu a argumentační roviny jsou dostatečná a přesvědčivá. Ústavní soud neshledal, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tak nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu