ECLI:CZ:US:2019:2.US.2288.19.1
sp. zn. II. ÚS 2288/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Tušly, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, č. j. 32 Cdo 1273/2019-307, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co 164/2017-282, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 12 C 350/2014-204, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavním soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zejména vyplývá, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rovněž citovaný zamítavý rozsudek Okresního soudu v Blansku, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 1.278.314 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat neuhrazenou provizi za zprostředkování obchodního případu spočívajícího ve výstavbě bioplynové stanice Mohelno. Této výstavby se žalovaná (společnost Letostav, spol. s r.o.) zúčastnila jako subdodavatel stavebních a montážních prací. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat v kontextu tzv. "specifického ústavního práva", které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. kdy soud nerespektuje ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv.
5. Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se (zejména) okresní a krajský soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně a obsáhle vypořádaly a Ústavní soud na jejich závěry pro stručnost odkazuje.
6. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost jeho dovolání (na tomto závěru ostatně nemohou nic změnit ani obsáhlé - byť zcela blanketní - citace nálezové judikatury týkající se otázek posouzení přípustnosti dovolání). Stěžovatel se totiž i v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání, které k ní přiložil) zabývá primárně skutkovými okolnostmi případu, které podle něj vedou k závěru, že platby na provizi od žalobkyně nebyly identifikovatelné a ke sporné - a podle stěžovatele dlužné - provizi na projekt Mohelno nemohly patřit, protože v rozhodné době, kdy mu měla žalovaná údajně takovou provizi poskytnout, ještě nebyly splněny podmínky pro její výplatu.
7. V napadených rozhodnutích je ovšem podrobně a přesvědčivě vysvětleno, že díky rodinným vazbám mezi stěžovatelem a žalovanou společností se formální podmínky splatnosti nedodržovaly a pokud žalovaná mohla, bylo myslitelné, aby stěžovateli například provizi plnila mimo formálně dohodnutý rámec. Naopak stěžovatelovo tvrzení, že v daném případě sporné faktury představovaly úhradu za zprostředkování prodeje pozemků, bylo zpochybněno už tím, že v takovém případě by byla provize na poměry mezi stranami sporu nepoměrně vysoká, když naopak vzhledem k výši kontraktu vztahujícího se ke stavebním pracím v projektu Mohelno, byla přiměřená. Ani toto a ani jiná skutková zjištění přitom stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje. Za takové situace ovšem není naplněna hypotéza stěžovatelem odkazovaného ustanovení §330 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy není zde více závazků mezi dlužníkem a věřitelem a dlužníkem poskytnuté plnění nepostačovalo na pokrytí všech závazků, proto se - neurčí-li dlužník jinak - takové plnění použije na splacení závazku nejdříve splatného, jak ostatně odpovídá i stěžovatelem opakovaně odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu z 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1283/2006.
8. Nejvyšší soud tedy v ústavní stížností napadeném usnesení správně uzavřel, že tato v dovolání zmíněná právní otázka aplikace §330 obchodního zákoníku (a skutečně v podstatě jako jediná) nemohla založit přípustnost dovolání. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti nespecifikuje, která skutková zjištění okresního a krajského soudu by měla být v jeho věci natolik nesprávná, aby znamenala porušení jeho základních práv a svobod do té míry, aby to mělo vliv na ústavnost přezkumu ze strany Nejvyššího soudu.
9. Nezbývá proto než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu