ECLI:CZ:US:2019:2.US.2321.18.1
sp. zn. II. ÚS 2321/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy soudce Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Vytejčka, právně zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018 č. j. 58 Co 84/2018-48 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2017 č. j. 23 C 118/2017-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou domáhal na žalovaném zaplacení částky 2 666 220 Kč s příslušenstvím z titulu podílu exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu (stěžovatel), na odměně nově jmenovaného exekutora (žalovaný) dle §15 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších právních předpisů. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2018 doručeným stěžovateli dne 1. 9. 2017 vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 133 311 Kč. Než však stihl zareagovat, bylo mu dne 5. 10. 2017 doručeno usnesení ze dne 20. 9. 2017 č. j. 23 C 118/2017-18 o zastavení řízení, a to právě z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Proto stěžovatel podal dne 17. 10. 2017 odvolání proti tomuto usnesení o zastavení řízení spojené s žádostí o osvobození od soudních poplatků spolu s vylíčením své tíživé finanční situace a s doložením svých majetkových poměrů v přiloženém prohlášení. Soud prvního stupně však napadeným usnesením osvobození stěžovateli nepřiznal a zároveň odvolací soud nevyhověl podanému odvolání a rozhodl tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků s tím, že žalobce neprokázal, že by jeho poměry byly horší než standardní.
3. Stěžovatel ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí soudu je zcela nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami stěžovatele ohledně jeho majetkových poměrů a finanční situace. Odvolací soud zcela opomenul své rozhodnutí řádně odůvodnit, spokojil se pouze s konstatováním, že stěžovatel své majetkové poměry řádně nedoložil. Stěžovatel také tvrdí, že o podané žádosti o osvobození od soudních poplatků musí být rozhodnuto dříve, než soud řízení zastaví právě z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané případě.
5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud nadán a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich
6. Rovněž je nutno vzít v potaz, že Ústavní soud přistupuje k problematice soudních poplatků velmi zdrženlivě. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu spadá posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků do výlučné působnosti obecných soudů. Jelikož tato rozhodnutí zpravidla nedosahují intenzity porušení základních práv a svobod, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů by mohlo dojít pouze ve zcela výjimečných případech [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017].
7. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Ani jedna z popsaných situací však v projednávané věci nenastala.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu