ECLI:CZ:US:2019:2.US.2335.18.1
sp. zn. II. ÚS 2335/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Kováče, právně zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2018 č. j. 11 Co 76/2017-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva dle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se týká institutu bezdůvodného obohacení a námitky promlčení, kterou v řízení před obecnými soudy vznesl stěžovatel. Bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele mělo vzniknout za následujících okolností. Stěžovatel bydlel společně s dalšími osobami v družstevním bytu, jenž byl matce stěžovatele přidělen Okresním stavebním bytovým družstvem Louny (dále též "žalobce" nebo "stavební bytové družstvo"). Současně měl u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., (dále jen "ČMSS") účet stavebního spoření. Z důvodů specifikovaných v rozhodnutích obecných soudů byla, resp. měla být v prosinci 2003 uzavřena mezi stavebním bytovým družstvem a stěžovatelem dohoda o vinkulaci (blokaci) částky uspořené na stěžovatelově účtu stavebního spoření. Součástí této dohody mělo být mj. ustanovení, že podmínkou pro vyplacení vinkulované částky jiné osobě než stavebnímu bytovému družstvu je písemný souhlas družstva. Za těchto okolností zasílalo stavební bytové družstvo na stěžovatelův účet stavebního spoření u ČMSS v období od 29. 10. 2004 do 5. 12. 2008 jednou ročně částku 7 200 Kč, tj. částku 600 Kč za každý kalendářní měsíc roku (v součtu 28 800 Kč). Dne 30. 4. 2013 stěžovatel vypověděl smlouvu o stavebním spoření a v tentýž den vyplatila ČMSS uspořenou částku na stěžovatelem označený účet; souhlas stavebního bytového družstva získán nebyl. V lednu 2016 se stavební bytové družstvo mj. dozvědělo, že stěžovatel popírá uzavření dohody o vinkulaci.
3. Stavební bytové družstvo proto podalo dne 28. 4. 2016 k Okresnímu soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") proti stěžovateli žalobu, prostřednictvím níž se domáhalo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 28 800 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel nicméně vznesl námitku promlčení, s níž se okresní soud ztotožnil. Okresní soud poukázal na to, že každý ze čtyř samostatných nároků na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí v obecné tříleté objektivní, resp. dvouleté subjektivní lhůtě. Jelikož k plnění bez právního důvodu docházelo v letech 2004 až 2008, okresní soud uzavřel, že nárok je promlčen a žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Žalobce podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání, o němž krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že výrok I rozsudku prvostupňového soudu změnil a nově rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 28 800 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 15 560 Kč (výrok II) a odvolacím soudem ve výši 9 008 Kč (výrok III). Krajský soud po provedení dokazování dospěl k dílčímu závěru, že mezi stěžovatelem a žalobcem nebyla uzavřena dohoda o vinkulaci. Na základě toho dospěl k dalšímu dílčímu závěru, že nebyla-li mezi účastníky uzavřena dohoda o vinkulaci, na základě níž žalobce plnil na účet stěžovatele vedený u ČMSS, vzniklo na straně stěžovatele bezdůvodné obohacení v celkové výši 28 800 Kč. Stran námitky promlčení konstatoval, že k promlčení nedošlo. Vycházel především z toho, že smlouva o stavebním spoření je zvláštním typem smlouvy podléhajícím speciální právní úpravě, v důsledku čehož nebyl stěžovatel (alespoň po určitou dobu) zcela neomezen v tom, jak s finančními prostředky na účtu stavebního spoření naloží. Pro posouzení počátku běhu objektivní promlčecí lhůty bylo dle krajského soudu důležité, že k ukončení doby spoření došlo až dne 30. 4. 2013; pro posouzení počátku běhu subjektivní lhůty bylo zas rozhodné, kdy se žalobce dozvěděl všechny údaje nutné pro uplatnění svého nároku (viz výše).
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu nebylo dovolání přípustné. Jednalo se tudíž o poslední procesní prostředek ochrany práva, který zákon stěžovateli poskytuje.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nabízí vlastní interpretaci skutkového děje a obsáhle se vyjadřuje k provedeným důkazům a skutkovým závěrům krajského soudu. V této souvislosti především uvádí, že žádnou dohodu o vinkulaci neuzavřel a že s odstupem času není s to identifikovat, proč mu žalobce posílal na účet stavebního spoření finanční prostředky. Avšak učinil-li tak, patrně k tomu měl důvod. Stěžovatel má rovněž za to, že lze uvěřit jeho tvrzení, že "dané úhrady považoval za finanční podporu ze strany své matky, nikoli za finanční plnění na základě neexistentního (sic!) závazku." V navazující části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že žalobce měl, resp. musel mít od samého počátku všechny informace potřebné k tomu, aby svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohl uplatnit. Z toho dovozuje, že - stručně řečeno - tento nárok se promlčel v dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě dávno před podáním žaloby k okresnímu soudu nebo alternativně v tříleté objektivní promlčecí lhůtě, která však začala běžet dřív, než uvádí krajský soud. Nakonec uvádí, že rozsudek krajského soudu považuje za překvapivý, nepřezkoumatelný, vnitřně rozporný a založený na nesprávném právním posouzení věci. Z toho dovozuje, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.
7. Nelze přehlédnout, že námitky stěžovatele jsou téměř výlučně skutkového charakteru a v nezanedbatelné míře se shodují s argumenty, které stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy již vypořádaly. Rovněž není zcela bez významu, že v ústavní stížnosti prakticky absentuje ústavněprávní argumentace.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
1. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
2. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Jelikož není další instancí v soustavě obecných soudů, není ani oprávněn provádět instanční přezkum jejich rozhodnutí a přezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Není tudíž samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy především zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
3. Z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §132 o. s. ř. Z ní vyplývá, že jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výjimku z tohoto pravidla učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
4. Takové pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že ve věci bylo nařízeno veřejné jednání, v rámci něhož provedl krajský soud poměrně obsáhlé dokazování. Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud - v souladu se zásadou přímosti a ústnosti - znovu provedl řadu především listinných důkazů. Na základě provedeného dokazování krajský soud krok po kroku objasnil, k jakým dílčím skutkovým a potažmo právním závěrům dospěl (v podrobnostech viz bod 4 tohoto usnesení). S ohledem na obsah napadeného rozhodnutí proto nelze dle Ústavního soudu dospět k závěru, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními krajského soudu existuje extrémní rozpor nebo že závěry, k nimž krajský soud dospěl, jsou výrazem logického excesu.
5. Zvláštní pozornost byla věnována námitce promlčení. Krajský soud se podrobně zabýval otázkou, zda a příp. jaký vliv má na určení počátku běhu promlčecí lhůty skutečnost, že žalobce zasílal stěžovateli peníze na účet stavebního spoření, nikoli na běžný účet (v podrobnostech viz bod 4 tohoto usnesení). S poukazem na zvláštní povahu smlouvy o stavebním spoření a speciální právní úpravu tohoto druhu smlouvy následně dospěl k závěru, že tříletá objektivní promlčecí lhůta nezačala běžet dnem připsání finančních prostředků na stěžovatelův účet stavebního spoření, nýbrž až později (konkrétně dne 30. 4. 2013). Stran dvouleté subjektivní promlčecí lhůty měl krajský soud za prokázané, že žalobce získal všechny informace potřebné k uplatnění svého práva na vydání bezdůvodného obohacení až počátkem roku 2016 (v podrobnostech viz výše), nikoli již v momentu odeslání finančních prostředků na účet stěžovatele. Jelikož se jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, Ústavní soud k tomu pouze uvádí, že závěry krajského soudu se nejeví jako svévolné, nelogické, nemající oporu v provedeném dokazování nebo zjevně nespravedlivé. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu je odůvodněn dostatečným (řádným), srozumitelným a logickým způsobem. Napadeným rozhodnutím tudíž nedošlo k protiústavnímu zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny ani do jeho práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček. v. r.
předseda senátu