ECLI:CZ:US:2019:2.US.2338.19.1
sp. zn. II. ÚS 2338/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. E., t. č. ve Věznici Příbram, P.O.BOX 1, Příbram, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019 č. j. 28 Co 76/2019-322 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 11. 2018 č. j. 12 C 12/2015-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené rozsudky Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaných J. Z. a M. K. zaplacení částky celkem 77 800 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaní se měli obohatit na úkor stěžovatele tím, že bydleli v bytě, který měl pronajatý, a to v době, kdy byl ve věznici ve výkonu trestu odnětí svobody, a přitom se nepodíleli na placení nájmu či poplatků za služby spojené s nájmem bytu.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatele, aby žalovaná J. Z. byla povinna zaplatit mu částku 38 900 Kč s příslušenstvím a aby byl žalovaný M. K. povinen zaplatit mu částku 38 900 Kč s příslušenstvím. Soud v odůvodnění rozhodnutí nejprve konstatoval, že s žádným z žalovaných nebyla ze strany stěžovatele uzavřena podnájemní smlouva a nebyl dán ani souhlas majitelky bytu s tím, aby v něm kdokoliv jiný - s výjimkou stěžovatele - bydlel. Současně soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen. Promlčení nároku přitom neshledal v rozporu s dobrými mravy, a to ani s ohledem na onemocnění stěžovatele. Z jeho jednání podle soudu nevyplynulo, že by nebyl schopen obstarávat svoje záležitosti pro duševní poruchu.
4. Krajský soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Uvedl, že okresní soud ve věci dostatečně objasnil skutkový stav věci a správně hodnotil provedené důkazy. Dodal, že ve vztahu k žalovanému M. K. se v řízení nepodařilo prokázat, že by předmětný byt a služby v daném období užíval. Ve vztahu k žalované J. Z. soud neshledal důvodnou námitku promlčení nároku v rozporu s dobrými mravy. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel o tom, že žalovaná J. Z. v bytě bydlí, věděl minimálně od října 2011 a sám tvrdil, že žalovaní se v bytě zdržovali do 30. 6. 2012. Jako nadbytečné označil vypracování znaleckého posudku k posouzení zdravotního způsobilosti stěžovatele, jelikož ve věci byla provedena řada důkazů právě k objasnění jeho zdravotního stavu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy. Porušení jeho ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že soudy ve věci nevyžádaly vypracování znaleckého posudku k objasnění zdravotní způsobilosti stěžovatele. Je toho názoru, že jeho zdravotní stav mu znemožňoval, aby včas a v plném rozsahu bránil svá práva. Ústavněprávní námitky stěžovatele směřují proti hodnocení důkazů obecnými soudy a poukazuje na údajný rozpor mezi skutkovými závěry soudů a obsahem spisu.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. S argumenty uplatňovanými stěžovatelem se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud - s ohledem na stěžejní námitku stěžovatele stran neprovedení jím navrhovaného důkazu - uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe jde o tzv. opomenuté důkazy pouze tehdy, pokud bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, ale návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, případně o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Ústavní soud však konstatuje, že ve věci bylo povedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, přičemž s neprovedením stěžovatelem navrženého důkazu se obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly a uvedly též důvody, které je k danému postupu vedly. Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu