ECLI:CZ:US:2019:2.US.2354.19.1
sp. zn. II. ÚS 2354/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené JUDr, Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2019 č. j. 100 Co 118/2019-2209 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 23. ledna 2019 č. j. 25 Nc 2079/2015-1883, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé B. P., 2. nezletilého V. P. a 3. M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a stručný souhrn předchozího řízení
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud vydal předběžné opatření o změně rozsahu styku matky s nezletilými a Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí potvrdil.
3. Stručná rekapitulace předchozího řízení: Rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 25 Nc 2079/2015-963, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 9. 2017 č. j. 24 Co 284/2017-1086, byli vedlejší účastníci 1. B. P. a 2. V. P. (dále jen "nezletilí") svěřeni do péče vedlejšího účastníka 3. M. P. (dále jen "otec"), bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti a upraven styk stěžovatelky (dále též "matka") s nezletilými tak, že je povinna přispívat na výživu dcery částkou 1 800 Kč měsíčně, na výživu syna částkou 2 200 Kč měsíčně a s nezletilými je oprávněna stýkat se každý sudý kalendářní týden od vyzvednutí ve školním zařízení ve středu v 15:00 hodin do předání otci tamtéž v pondělí v 8:00 hodin.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 10. 2017 č. j. 25 Nc 2079/2015-1221 bylo zahájeno řízení o změně rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými, které dosud nebylo pravomocně skončeno. Usnesením ze dne 27. 10. 2017 č. j. 25 Nc 2079/2015-M126 rozhodl okresní soud o návrhu otce na nařízení předběžného opatření tak, že byl stěžovatelce zakázán styk s nezletilými do doby pravomocného ("meritorního") rozhodnutí soudu o změně rozsahu styku. Následně bylo k odvolání matky usnesením krajského soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. 100 Co 85/2017-1363 posledně uvedené rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilými každou sudou kalendářní neděli od 17:15 do 18:15 hodin formou tzv. asistovaného ("řízeného") styku na specializovaném pracovišti.
5. Přípisem ze dne 8. 1. 2019 informoval kolizní opatrovník soud o negativním průběhu asistovaného styku a vyhrocení situace ke konci roku 2018; má za to, že setkávání stěžovatelky s nezletilými formou asistovaného styku je v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilých a za vhodnější považuje setkávání využitím prostředků dálkové komunikace. Společnost Mikuláš 365, o. p. s. (dále jen "společnost Mikuláš 365"), která vykonává asistenci, informovala dne 11. 12. 2018 okresní soud o průběhu asistovaného styku v roce 2018. Uvedla, že stěžovatelka s nezletilými většinou probírá záležitosti dospělých nebo týkající se jí samotné, vyvíjí na ně nátlak a snaží se očerňovat jejich otce, v důsledku čehož jsou nezletilí rozrušeni a ve stresu. Ze zpráv z psychologických konzultací dále vyplynulo, že při setkání dne 18. 11. 2018 stěžovatelka vytrhla dceři několik vlasů (prý za účelem laboratorního rozboru), setkání bylo pro nezletilé traumatickým zážitkem a nepřáli si účast matky na předvánočních mimoškolních akcích. Okresní soud dospěl k závěru, že chování stěžovatelky k nezletilým je alarmující a další jejich setkávání s matkou je v příkrém rozporu s nejlepšími zájmy nezletilých. Usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 25 Nc 2079/2015-1883 proto nařídil okresní soud předběžné opatření, kterým bylo stěžovatelce zakázáno stýkat se osobně s nezletilými, a umožněno jí realizovat styk jen prostřednictvím e-mailové komunikace. Krajský soud usnesením ze dne 29. 4. 2019 č. j. 100 Co 118/2019-2209 neshledal odvolání matky důvodným a rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné. V odůvodnění vyslovil, že postup kolizního opatrovníka je správný, pokud v rozvinutém rodičovském konfliktu doporučil psychologickou pomoc pro nezletilé, což otec respektuje. Stěžovatelka nevyužila možnosti se zapojit, jen elektronicky vyjádřila nesouhlas s péčí psycholožky Mgr. Evy Šilarové.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Proti výše uvedeným usnesením obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítá porušení ústavně zaručených práv, ke kterému mělo dojít tím, že obecné soudy nerespektovaly její "presumpci neviny", svá rozhodnutí měly založit na tvrzení otce, která automaticky považovaly za správná a pravdivá, zatímco k tvrzením a důkazním návrhům matky nepřihlížely, a dále při svých závěrech vyšly z nepravomocného rozhodnutí v přestupkovém řízení o napadení otce stěžovatelkou. Podle stěžovatelky neodpovídají zprávy společnosti Mikuláš 365 z asistovaných styků jejich faktickému průběhu, jsou neprofesionální a pro ni i nezletilé je stresující přístup organizace. Nahrávky z těchto setkání jí společnost Mikuláš 365 odmítla vydat a bez jejich vydání nemá stěžovatelka jak prokázat pravdivost svých tvrzení. Okresní soud zakázal stěžovatelce styk s nezletilými na základě závěru, že je to v rozporu se zájmem nezletilých a umožnil jí kontakt jen prostřednictvím emailové komunikace, přestože nejsou dány důvody na jejich odloučení. Podle stěžovatelky je řízení vedeno proti ní nespravedlivě, nemá sebemenší šanci se bránit proti účelovým tvrzením otce nezletilých, centra asistovaného styku společnosti Mikuláš 365 a psycholožky Mgr. Šilarové. Po celou dobu se bránila ničím nepodloženým atakům, ale neměla proti spiknutí sebemenší šanci prokázat svoji nevinu. Podle stěžovatelky obecné soudy pochybily, nevyslechly-li nezletilé, kteří se k věci mohou vzhledem ke své rozumové a emoční vyspělosti vyjádřit.
7. Pro výše uvedené spatřuje stěžovatelka v rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu porušení čl. 90 Ústavy, a dále svých ústavně zaručených práv na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, ochranu rodičovství, rodiny a dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakož i práv podle čl. 8 Úmluvy, čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu, dle které má být zaručeno vzájemné právo obou rodičů a dítěte na styk a rozvoj existujících rodinných vazeb, kdy vyloučení osobního styku je výjimkou, a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a v souladu se zákonem o Ústavním soudu je přípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu o předběžném opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNZ 527), bod 12. odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Důvod tohoto přístupu spočívá ve faktu, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upraveny pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.
11. Ústavní soud konstatuje, že usnesení okresního soudu mělo zákonný podklad v §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a usnesení krajského soudu v ustanoveních upravujících odvolací řízení (§201 a násl. občanského soudního řádu). Napadená usnesení byla vydána k tomu věcně příslušnými soudy. Tyto skutečnosti stěžovatelka ani nezpochybňuje.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení byla projevem svévole a v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, kdy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
13. Stěžovatelka namítala, že soudy v rozporu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nezjišťovaly názor nezletilých. Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se ve všech záležitostech, které se jej dotýkají.
14. V nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17, bodech 38. a 39. odůvodnění, Ústavní soud zdůraznil, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči či styku s nimi neplatí absolutně. Je však třeba vycházet z toho, že právo vyjádřit se, které přísluší dítěti schopnému formulovat své vlastní názory, platí v jakémkoli řízení, které se jej týká. Tato množina řízení přitom má být vykládána spíše extenzivně. Naopak neumožnění dítěti uplatnit zmíněné právo připadá v úvahu jen tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, či pro příliš útlý věk dítěte. Ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 se dále uvádí, že není důvodu, proč by per se mělo z této množiny být vyňato řízení o nařízení předběžného opatření ve věcech péče o nezletilé. Vhodné je dodat, že ačkoli z dopadu čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte není per se vyloučeno ani rozhodování o návrhu na předběžné opatření o péči o ně či styku, rozhodnutí o takovém návrhu je nutno učinit rychle (§75c odst. 2 občanského soudního řádu), i o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je třeba rozhodnout bezodkladně [nález ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 (N 76/85 SbNU 325)]. Podle §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu předběžným opatřením může být účastníkovi uloženo zejména, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření tedy lze častěji než v jiných řízeních předpokládat, že nutnost rychlého rozhodnutí neumožní zjišťovat názor dítěte.
15. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo v zájmu nezletilých, aby okresní soud zatímně upravil poměry účastníků, a to z úřední povinnosti. Okresní soud hodnotil dosavadní průběh vztahů mezi matkou a nezletilými a předběžným opatřením zakázal matce osobní styk, protože další osobní setkávání s nezletilými není v jejich zájmu, ale naopak v příkrém rozporu. Nezletilí často uváděli, že jednání matky je jim nepříjemné a témata vzájemných hovorů týkající se dospělých (matky, negativně se vyjadřuje o otci, jeho manželce, výchovných metodách atd.) a neustálé ataky matky týkající se vší ve vlasech je vůči nezletilým stresující a hrubě nevhodné. Stěžovatelka nezletilé zcela nedůvodným způsobem stresuje a přivádí do komplikovaných situací, na které nejsou schopny adekvátně reagovat a jsou rozrušené. Ústavní soud konstatuje, že obsah soudního spisu umožňoval soudům utvořit si představu o názoru a přání nezletilých ve vztahu k předmětu navrženého předběžného opatření. Dle zprávy opatrovníka na předběžné opatření se mimo zákazu styku nezletilých se stěžovatelkou týkal i návrhu na styk nezletilých s matkou s využitím prostředků dálkové komunikace, neboť setkávání matky s nezletilými formou asistovaného styku je v rozporu s nejlepšími zájmy nezletilých. K návrhu na předběžné opatření byla přiložena velká řada zpráv zaměstnanců společnosti Mikuláš 365 z asistovaných styků a jejich faktickému průběhu. Ze zpráv o psychologických konzultacích Mgr. Evy Šilarové a zpráv kolizního opatrovníka vyplynulo, že matka se nedokázala zdržet jednání, které bylo důvodem předchozího rozhodnutí o svěření nezletilých do výlučné péče otce. Stěžovatelce bylo zakázáno stýkat se osobně s nezletilými, a umožněno jí realizovat styk jen prostřednictvím e-mailové komunikace v zájmu nezletilých, aby nebyly vystaveny nadměrnému stresu z dlouhotrvajícího rodičovského konfliktu a četným soudním řízením. Námitku stěžovatelky, co se týče nedostatečnosti zjištění názorů nezletilých, shledal Ústavní soud nedůvodnou. Názor nezletilých byl sice zjištěn toliko prostřednictvím jejich opatrovníka a zpráv o psychologických konzultacích, aniž by obecné soudy ve svých rozhodnutích detailněji odůvodnily, proč nezletilé samy nevyslechly, nicméně Ústavní soud, nepovažoval tento postup za protiústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
16. Jak již bylo výše objasněno, předběžná opatření Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti, při němž dále zkoumá, zda rozhodnutí není projevem svévole. Za svévoli lze považovat též porušení práva na spravedlivý proces, ovšem pouze v extrémní poloze [viz nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), bod 14.]. Ústavní soud uvážil skutečnost, že soudy si mohly učinit představu o přání nezletilých z celé řady argumentů pro vydání předběžného opatření, čímž se s ohledem na povahu těchto podání prakticky vyprázdnil prostor pro to, aby ve vlastním vyjádření nezletilí uplatnili nové argumenty. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal v napadených usneseních, resp. řízení, která jejich vydání předcházela, svévoli. Zdůrazňuje přitom, že o svévoli by šlo jen v případě extrémního porušení práva na spravedlivý proces. Obecné soudy si tak mohly učinit představu o názorech a přáních nezletilých.
17. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu