ECLI:CZ:US:2019:2.US.2362.18.1
sp. zn. II. ÚS 2362/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mirko Möllena, advokáta se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenčního správce dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, AK se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2018 č. j. 4 Afs 33/2018-66 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018 č. j. 5 Af 35/2015-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má pocit, že jimi byly porušeny jeho základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") zřídil rozhodnutím ze dne 22. 9. 2014 č. j. 199813/14/4000-27900-107911 zástavní právo k nemovitostem společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft k zajištění částky ve výši 37 390 533 Kč (dále jen "rozhodnutí o zřízení zástavního práva"). Částka byla správcem daně zajištěna za účelem úhrady dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2014. Jako vlastník nemovitostí byl v rozhodnutí o zřízení zástavního práva specifikován odštěpný závod společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, jehož prostřednictvím společnost podniká na území České republiky. Rozhodnutím ze dne 7. 10. 2014 č. j. 212452/14/4000-27900-107911 správce daně opravil zřejmé nesprávnosti rozhodnutí v části specifikace zástavy z důvodu mylného uvedení čísla pozemkové parcely (dále jen "opravné rozhodnutí"). Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva, jakož i proti opravnému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2015 č. j. 6581/15/5100-41453-710158 Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání proti opravnému rozhodnutí a rozhodnutím ze dne 16. 3. 2015 č. j. 7658/15/5100-41453-710158 pouze změnilo výrok rozhodnutí o zřízení zástavního práva tak, že do něj doplnilo jedno ustanovení daňového řádu - §168 odst. 6; v ostatním zůstal výrok rozhodnutí beze změny. K námitce nicotnosti z důvodu absence právní subjektivity a procesní způsobilosti osoby, vůči níž bylo rozhodnutí vydáno, uvedlo, že daňovým subjektem je vždy zahraniční právnická osoba, odštěpný závod nemá právní osobnost a tuto nezískává ani zápisem do obchodního rejstříku. Zápisem pouze dochází ke konstituování samostatné organizační složky, která nemůže být subjektem práv a povinností v daňovém řízení.
3. Žalobu proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. 3. 2015 a 16. 3. 2015 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Ohledně námitky nicotnosti dospěl městský soud k závěru, že odštěpný závod sice nemá právní subjektivitu z pohledu civilního práva, daňové právo mu však přiznává určitá procesní práva (viz např. §21, §24 odst. 3 a 6 a §45 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů) a v některých případech jej dokonce staví do pozice daňového subjektu. V posuzovaném případě je z rozhodnutí o zřízení zástavního práva (jakož i z rozhodnutí ze dne 9. 3. 2012 o registraci a přidělení DIČ) zřejmé, že jako příjemce rozhodnutí byla vždy označována společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, nikoli její odštěpný závod, uvedení odštěpného závodu je pouze doplňující informací o subjektu, skrze který společnost v České republice jedná. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva není proto ani neurčité, ani nepřezkoumatelné, ani nicotné. Ohledně nejasnosti ve vztahu k vlastnictví předmětných nemovitostí městský soud uvedl, že správce daně nepochybil, když vycházel z údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Ani námitku nepříslušnosti správce daně neshledal městský soud jako důvodnou, neboť společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft lze zařadit mezi tzv. vybrané subjekty ve smyslu §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, tedy podnikající právnické osoby, jejichž obrat přesáhl dvě miliardy korun českých. Specializovaný finanční úřad je zaměřen na agendu specifických subjektů, s níž se pojí i vyšší náročnost výkonu správy daní, což se s ohledem na mezinárodní prvek nepochybně týká i společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft. Závěrem městský soud uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva podepsala oprávněná osoba, a konstatoval, že skutečnost, že katastrální úřad zamítl návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí z důvodu špatně označené pozemkové parcely v rozhodnutí o zřízení zástavního práva, nemá vliv na zákonnost napadených rozhodnutí orgánů finanční správy.
4. Nejvyšší správní soud se se závěry městského soudu ztotožnil a v záhlaví označeným rozhodnutím kasační stížnost zamítl.
5. V podstatě shodnou argumentaci jako v předchozích řízeních stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Setrvává na stanovisku, že orgány finanční správy jednaly s nesprávným subjektem, tj. organizační složkou, z čehož dovozuje nicotnost jimi vydaných rozhodnutí. Obdobně jako ve správní žalobě a následné kasační stížnosti uvádí, že správce daně nebyl místně příslušný k vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva, a tvrdí, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva nebylo podepsáno oprávněnou osobou. Závěrem namítá, že obecné soudy opomenuly provést důkazní návrh týkající se organizačního řádu správce daně. Městský soud nadto nenařídil ústní jednání k provedení důkazu podpisovým řádem správce daně.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při rozhodování o zřízení zástavního práva. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení jak ze strany obecných soudů, tak ze strany správních orgánů, konkrétně již Odvolacího finančního ředitelství. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
8. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
9. Co se týká stěžejní námitky, tj. tvrzení, že orgány finanční správy jednaly s non-subjektem, Ústavní soud je toho názoru, že jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud řádně odůvodnily, že daňovým subjektem, a tedy i příjemcem rozhodnutí orgánů finanční správy, byla společnost VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, nikoliv její odštěpný závod (srov. str. 5-7 rozsudku městského soudu, resp. bod 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Obecné soudy dále srozumitelně vypořádaly rovněž další námitky stěžovatele (týkající se mj. místní příslušnosti orgánů finanční správy či podpisu správního rozhodnutí). Na závěrech obecných soudů nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat. Námitka týkající se údajně opomenutých důkazů není důvodná. Obecné soudy řádně odůvodnily, že v případě ověření podpisu dle příslušných vnitřních předpisů se nejedná o dokazování, neboť orgány finanční správy nejsou povinny prokazovat své vnitřní uspořádání. Nebyl proto důvod provádět důkaz organizačním, ani podpisovým řádem.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu