ECLI:CZ:US:2019:2.US.2384.19.1
sp. zn. II. ÚS 2384/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Václava Alberta a 2) JUDr. Hany Albertové, obou společně zastoupených JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Žitná 1633/47, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 8. 2017 č. j. 15 C 201/2016-124, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018 č. j. 26 Co 33/2018-163 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 33 Cdo 4065/2018-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelé po žalovaných Ingr. Petru Štofkovi a Mgr. Hedvice Štofkové (dále jen "žalovaní") domáhali zaplacení částky 2 821 105 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé uzavřeli s žalovanými dne 7. 12. 2010 smlouvu o půjčce, přičemž do roku 2013 bylo mezi účastníky postupně uzavíráno několik dodatků k této smlouvě. Sporným se však stala platnost posledního, třetího dodatku, uzavřeného dne 17. 6. 2013, a to konkrétně ujednání o tom, zda kromě samotné půjčky byla sjednána i sankce ztráty výhody splátek a zda bylo součástí dodatku i specifické ujednání o zápočtu mimořádných splátek tak, že nemají vliv na povinnost dodržovat sjednané pravidelné splátky.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že předmětnou žalobu stěžovatelů zamítl. V odůvodnění rozhodnutí poukázal zejména na to, že žalovaní jsou manželé a vzhledem k povaze ujednání, obsaženému ve třetím dodatku ke smlouvě o půjčce ze dne 17. 6. 2013 (viz předchozí bod), je zapotřebí na danou věc aplikovat ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku, tedy ustanovení rozlišující obvyklou a jinou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů. Soud přitom dospěl k závěru, že se jedná o ujednání, které zjevně překračuje obvyklou správu společného jmění manželů a dovodil jeho neplatnost. Konstatoval, že stěžovatelé v řízení neprokázali, že by žalovaný Ing. Petr Štofek s uvedeným specifickým ujednáním souhlasil, přičemž na předmětném dodatku ke smlouvě absentuje jeho podpis (je na něm podepsána pouze žalovaná Mgr. Hedvika Štofková). Žalovaní proto podle soudu nejsou v prodlení se splácením dluhu, kdy mimořádnou splátku 1 600 000 Kč je zapotřebí započíst průběžně na nabíhající splátky.
4. Krajský soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se přitom se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že stěžovatelé neprokázali svá tvrzení o tom, že by žalovaná částka byla splatná. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl poté, co nedovodil - s ohledem na obsah dovolacích námitek - jeho přípustnost.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že porušení jejich základních práv spatřují zejména v tom, že obecné soudy měly "rozhodovat protiprávně ve prospěch žalovaných".
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů.
8. Z argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v řízení před obecnými soudy. S argumenty uplatňovanými stěžovateli se však obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Případná přitom není ani námitka stěžovatelů, kteří poukazují na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny garantující rovnost účastníků řízení.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu