ECLI:CZ:US:2019:2.US.2402.18.1
sp. zn. II. ÚS 2402/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2018 č. j. 13 Co 253/2017-380, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 10. 2016 č. j. 0 P 208/2014-229 bylo rozhodnuto o návrhu otce ve věci změny péče o nezletilé a úpravě jejich styku tak, že obě nezletilé byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů. Oběma rodičům bylo stanoveno výživné, byla upravena péče o nezletilé v době prázdnin, rodičům byla nařízena rodinná terapie v délce 3 měsíců, a to v Institutu rodinné terapie a bylo rozhodnuto o nákladech státu.
3. Proti rozsudku podala odvolání matka s tím, že byla zcela pominuta její argumentace a argumentace znalců jakož i stanovisko opatrovníka. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích v napadených výrocích III. a IV. (náklady státu) potvrdil a v napadených výrocích I. a II. (změna výchovy) změnil tak, že návrh otce zamítl. Současně soud zamítl námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu v Litoměřicích Mgr. Bc. Jany Satrapové vznesenou matkou.
4. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro změnu dosavadního výchovného prostředí u nezletilých. Nebyly zjištěny žádné důvody pro změnu výchovy, neboť důvodem ke změně rozhodnutí o výchově může být jen změna zásadního, závažného rázu. Taková změna prostředí je odůvodněna tehdy, když dosavadní výchovné prostředí nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný život dítěte, a to zejména proto, že se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje. Přitom změna výchovného prostředí musí vycházet ze zjištění, že je tato změna pro další vývoj dítěte vhodná a nesmí mu přivodit citový otřes. Nezletilé se s ohledem na svůj věk vyjádřily formou pohovoru před opatrovníkem, jejich vyjádření lze považovat pro rozhodnutí soudu za postačující. Vyplývá z nich, že mají rády oba své rodiče a chtějí být v kontaktu s oběma. Mají přehled o tom, ve kterých dnech chodí k otci, a líbí se jim situace, jaká je dosud, tedy situace, kdy je běžný styk a styk během Vánoc realizován podle předchozího pravomocného rozhodnutí soudu a styk v ostatním období dle nepravomocné úpravy napadeným rozsudkem, na které jsou rodiče schopni se sami dohodnout, jak prokázali v období do rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud tedy okresní soud za této situace návrhu otce na změnu úpravy péče a výživy vyhověl, nepovažuje odvolací soud jeho rozhodnutí za věcně správné, neboť okresní soud při rozhodování nerespektoval výše uvedená kritéria pro posouzení podmínek pro změnu dosavadního výchovného prostředí.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že porušení citovaných základních práv a svobod spatřuje zejména v tom, že odvolací soud mylně interpretoval závěry soudu prvního stupně po jím provedeném dokazování. Ten zcela jasně shledal důvody pro změnu péče na základě jím provedených důkazů. Odvolací soud kromě účastnických výslechů žádné další dokazování neprováděl a konstatoval tak, že pro rozhodnutí o změně péče není důvod, neboť se nejedná o změnu závažného, zásadního rázu. Opominul tak situaci, kdy matka otci účelově po dlouhou dobu bránila ve styku, což samo o sobě je důvodem pro změnu rozhodnutí o péči. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje z právních předpisů i judikatury Ústavního soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dcerám, v nichž tento neshledal důvody pro změnu výchovného prostředí z výlučné péče matky na střídavou výchovu. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti, mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy, v daném případě soud odvolací, rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilých dcer, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617) uvedl, že jde-li o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také rozhodné, zda došlo k podstatné změně okolností, zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.
11. K takovému pochybení obecných soudů v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud shledává závěry odvolacího soudu, podle něhož nejsou splněny podmínky ve smyslu §909 odst. 1 a §923 občanského zákoníku pro změnu předchozího rozhodnutí, jímž byly nezletilé svěřeny do péče matky, podložené zjištěním, že matčiny výchovné předpoklady se nijak nezhoršily, její péče nevykazuje žádné závady a není v zájmu nezletilých, aby byla měněna dosavadní úprava poměrů rodičů k nezletilé, za dostatečně odůvodněné.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných (jsou přijímána cum clausula rebus sic stantibus), jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů (stejně i §475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu