ECLI:CZ:US:2019:2.US.2414.19.1
sp. zn. II. ÚS 2414/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti SMAKO, s. r. o., se sídlem Luleč 380, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019 č. j. 27 Co 222/2018-82 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 C 317/2017-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem pro uznání Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 6. 2018 č. j. 6 C 317/2017-45 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38.261 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 6 800 Kč od 24. 10. 2017 do zaplacení (I. výrok) a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17 595,60 Kč (11. výrok). O odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 č. j. 27 Co 222/2018-82, kterým napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy.
3. Žalobou doručenou soudu prvního stupně 20. 11. 2017 se žalobce domáhal po stěžovatelce jako po žalované zaplacení částky 45 521 Kč s 8,05% úroky z prodlení z částky 6 800 Kč od 24. 10. 2017 do zaplacení a z částky 7 260 Kč od 26. 10. 2017 do zaplacení. K tomu uvedl, že pracuje jako OSVČ - truhlář a 11. 7. 2016 si u stěžovatelky objednal dodávku kuchyňských dvířek a poté ji uhradil. Dodané zboží dále zpracoval a předal konečnému spotřebiteli. Vzhledem k projeveným vadám 14. 10. 2016 část zboží u stěžovatelky reklamoval, ta reklamaci uznala a vyřešila. Nicméně 2. 12. 2016 došlo v důsledku projevujících se dalších vad k další reklamaci, ale na tuto reklamaci stěžovatelka již nereagovala. V souvislosti s uplatněním reklamací a odstraňováním vad žalobci vznikly náklady ve výši 7 260 Kč a 6 800 Kč. Na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení žalobce reagoval podáními, jimiž vzal žalobu částečně zpět. Soud prvního stupně usnesením řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a toto rozhodnutí spolu se žalobou a jejím doplněním bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky 16. 3. 2018. Dne 20. 3. 2018 byl jednatel stěžovatelky nahlížet do spisu a pořizoval si fotokopie. Usnesením ze dne 3. 5. 2018 č. j. 6 C 317/2017-33 soud prvního stupně v souladu s §114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stěžovatelku vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení vyjádřila ve věci samé. Dne 20. 5. 2018 bylo soudu doručeno sdělení právního zástupce stěžovatelky o převzetí zastoupení. Nato soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.
4. Krajský soud v Brně se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval námitkou stěžovatelky, že jí usnesení obsahující výzvu dle §114b o. s. ř. nebylo vůbec doručeno. K tomu doplnil dokazování předmětným usnesením, připojeným potvrzením o dodání a doručení do datové schránky žalovaného, úředním záznamem soudu prvního stupně ze dne 18. 10. 2018 a listinou označenou jako CEVY002-Detail zprávy. Z těchto listin se podává, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2018 č. j. 6 C 317/2017-33 obsahuje veškeré náležitosti vyžadované §114b o. s. ř. a dle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky bylo stěžovatelce doručeno 14. 5. 2018. Na základě provedeného dokazování neshledal odvolací soud námitku stěžovatelky důvodnou a potvrdil závěr, že posledním dnem stanovené třicetidenní lhůty pro podání vyjádření byla středa 13. 6. 2018. V uvedené lhůtě (a ani později) stěžovatelka vyjádření nezaslala. Jedinou její reakcí bylo nahlédnutí do spisu a pořízení fotokopií. S ohledem na to nebyl podle odvolacího soudu dán důvod, aby soud prvního stupně nepřistoupil k vydání usnesení obsahujícího výzvu dle §114b o. s. ř. Na tuto výzvu stěžovatelka reagovala pouze sdělením o převzetí zastoupení. To však není jednání aktivní, vedené snahou o vyřešení celé záležitosti, proto vydání výzvy dle §114a o. s. ř. nebylo neúčelným postupem.
5. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, k tomu poukazuje na závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3964/17. Dále uvádí, že i kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení, žalobě na náhradu škody (a to minimálně co do částky 26 031 Kč) by nebylo možné vyhovět, neboť žalobce uplatnil nesprávný právní titul, a proto neměl obecný soud vydat rozsudek pro uznání. Napadený rozsudek odvolacího soudu pak podle stěžovatelky obsahuje nesprávný až extrémní výklad hmotného práva, což rovněž ze strany odvolacího soudu představuje v této věci porušení práva na spravedlivý proces. Uložením povinnosti zaplatit žalovanou částku a nahradit náklady řízení bylo podle stěžovatelky, v důsledku porušení práva na spravedlivý proces ze strany nalézacího soudu i soudu odvolacího, rovněž neoprávněně zasaženo do jejího práva vlastnit majetek
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v odvolacím řízení. Odvolací soud se pak se stěžovatelčinými argumenty vypořádal již ve svém napadeném rozhodnutí. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
10. Ve stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3964/17 dospěl Ústavní soud k závěru, že přistoupí-li obecný soud k vydání tzv. kvalifikované výzvy dle §114b o. s. ř., aniž pečlivě přezkoumá splnění podmínek pro její vydání či možnost postupu dle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jedná v rozporu s právy účastníka řízení na řádně vedený proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento nález však reagoval na odlišné skutkové a právní okolnosti než je nyní posuzovaný případ (spor, zda fyzickým osobám byla skutečně kvalifikovaná výzva doručena a oni o ní věděli). V nynějším případě stěžovatelky je patrno, že jak ona, tak i její zástupce o existenci kvalifikované výzvy měli vědět (byla doručována do datové schránky) a měli i dostatek času a možností na tzv. kvalifikovanou výzvu reagovat. Proto nyní posuzovaný případ není možno posuzovat prizmatem nosných důvodů stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu.
11. Ústavní soud ostatně i ve své plenární nálezové judikatuře obecným soudům ukládá, že je při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.). Ve stěžovatelčině případě se však takové podmínky nenaplnily, věděla, že je proti ní podána žaloba a obstarala si za tím účelem právní zastoupení. Její postup (absence reakce na tzv. kvalifikovanou výzvu) je možno v tomto případě vyložit jako nepřijatelnou procesní pasivitu, která zasahuje do práv druhého z účastníků řízení a jeho práva na soudní řízení bez průtahů.
12. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu