ECLI:CZ:US:2019:2.US.2417.18.1
sp. zn. II. ÚS 2417/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Violy Kosňovské, zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2015, č.j. 61 C 183/2015-52, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2016, č.j. 56 Co 31/2016-59, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, č.j. 26 Cdo 5636/2017-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2015, č.j. 61 C 183/2015-52, bylo rozhodnuto, že žádost stěžovatelky (coby žalobkyně) o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení se zamítá. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2016, č.j. 56 Co 31/2016-59, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, č.j. 26 Cdo 5636/2017-310.
Napadenými usneseními podle stěžovatelky došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že soudy věc nesprávně právně posoudily. Domnívá se, že krajský soud špatně vyhodnotil její osobní situaci a osvobození od soudních poplatků jí nepřiznal v rozporu s §138 odst. 1 o.s.ř. a v rozporu se zaběhnutou rozhodovací praxí. Ačkoli vyjmenoval příjmy a výdaje stěžovatelky, opomněl, že se jedná o osobu invalidní s mnoha zdravotními obtížemi a nevzal v úvahu, že v rámci exekuce je jí z pravidelného měsíčního příjmu v podobě starobního důchodu srážena částka cca 1.400,-Kč. Stěžovatelka také trvá na přípustnosti dovolání a nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, že je odmítl.
II.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení stěžovatelky, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným (ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu) a částečně návrhem nepřípustným (ve vztahu k dalším napadeným rozhodnutím).
III.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2018, č.j. 26 Cdo 5636/2017-310, vyplývá, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o.s.ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Jak plénum Ústavního soudu konstatovalo ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z vyžádaného dovolání zjistil, že stěžovatelka nejprve rekapitulovala napadená rozhodnutí, popsala své poměry a uvedla, že soudy její osobní situaci vyhodnotily nesprávně a osvobození od soudních poplatků jí nepřiznaly v rozporu s §138 o.s.ř. a v rozporu se zaběhnutou rozhodovací praxí soudů všech stupňů. Ve vztahu k přípustnosti dovolání pak vyjádřila přesvědčení, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 o.s.ř. a dále konstatovala pouze to, že usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2015, č.j. 61 C 183/2015-52, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2016, č.j. 56 Co 31/2016-59, spočívají na nesprávném právním posouzení věci a jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. s odůvodněním, že stěžovatelka požadovaným způsobem nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v dovolání pouze obecně citovala ustanovení §237 o.s.ř. a uvedla, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci a jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétní otázku, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, však stěžovatelka v dovolání nevymezila a blíže nijak nespecifikovala ani rozhodovací praxi dovolacího soudu, se kterou mělo být (dle jejího přesvědčení) právní posouzení věci v rozporu. Nečiní tak ani v ústavní stížnosti, která je, stejně jako dovolání, založena na přesvědčení stěžovatelky, že soudy nesprávně zhodnotily její osobní situaci a pochybily, pokud stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznaly. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost také žádnou podrobnější argumentaci neobsahuje, tedy kromě tvrzení, že "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto byl dán důvod podání dovolání dle ust. §241a odst. 1 o.s.ř.". Nezbývá než uzavřít, že přistoupil-li za dané situace Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání a své závěry s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu k dané problematice také adekvátně odůvodnil, je ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Své dovolání stěžovatelka řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, neuplatnila a nevyužila tak procesní prostředek k ochraně svých práv. K požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele a stěžovatele se přitom v minulosti již opakovaně vyslovil jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. V části, v níž směřuje proti usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně, tak musí být ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. Jak vyplývá z již citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu