ECLI:CZ:US:2019:2.US.2461.19.1
sp. zn. II. ÚS 2461/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou se sídlem Soběslavská 68, Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č. j. 69 Co 75, 76/2019-2012, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 11. 2018, č. j. 50 P 167/2007-1897, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 12. 2018, č. j. 50 P 167/2007-1916, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava péče a styku ve vztahu k nezletilé dceři S. F., jejíž matkou je I. J.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud") ústavní stížností napadenými rozsudky svěřil nezletilou do péče matky. Současně zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče a uložil mu povinnost přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou 7.000 Kč. Konstatoval, že dluh na výživném za dobu od 1. 11. 2017 do 31. 10. 2018 stěžovateli nevznikl. O styku stěžovatele s nezletilou rozhodl tak, že je oprávněn stýkat se s ní každý sudý víkend v roce od pátku od 17:00 hodin do neděle do 18:00 hodin s tím, že je povinen nezletilou převzít a odevzdat vždy ve stanovený termín v místě bydliště matky a matka je povinna nezletilou na styk připravit a stěžovateli ve stanoveném termínu předat. Dále rozhodl, že rozsudek (č. j. 69 Co 75, 76/2019-2012) je předběžně vykonatelný a že se jím mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2007, č. j. 50 P 167/2007-56, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2007, č. j. 69 Co 416/2007-135, kterým byla nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů po 14 dnech. Obvodní soud matce uložil pokutu ve výši 9.000 Kč za tři nerealizované styky stěžovatele s nezletilou.
4. Proti citovaným rozsudkům obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívají rovněž na nesprávném právním posouzení věci, přičemž odvolacímu soudu navrhl změnu napadených rozsudků tak, že návrh matky na svěření nezletilé do její péče zamítne a rozhodne o jejím svěření do péče stěžovatele s tím, že výše výživného bude ponechána na úvaze soudu.
5. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") napadená rozhodnutí obvodního soudu v části, v níž bylo rozhodováno o svěření nezletilé do péče matky, byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče, případně do jiné formy střídavé péče, bylo rozhodnuto o styku stěžovatele s nezletilou, o předběžné vykonatelnosti, o nákladech řízení státu a o tom, že se tímto rozsudkem mění dosavadní soudní úprava o poměrech nezletilé, jako věcně správná podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. V části, v níž bylo rozhodováno o běžném i dlužném výživném pro nezletilou, byl rozsudek obvodního soudu změněn podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obvodního a městského soudu nesouhlasí. Namítá, že obecné soudy nezohlednily ovlivnění postojů nezletilé, přičemž upřesňuje, že na indoktrinaci, které se dle jeho názoru matka na nezletilé dopouštěla od samého začátku soudního řízení, poukazuje soustavně. Za zásadní označuje znalecký závěr, že názor nezletilé byl matkou ovlivněn, k němuž však obecné soudy nepřihlédly a zohlednily toliko jediný důkaz, tj. názor nezletilé. Stěžovatel rovněž poukazuje na aktuální situaci (např. na fyzický trest ze strany matky za závěrečné vysvědčení ve školním roce 2018/2019, nebo na častější - takřka každodenní - telefonní kontakt s nezletilou, která si dle jeho tvrzení "s matkou a jejím přítelem nerozumí a opakovaně sděluje, že chce bydlet u stěžovatele").
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilé dceři, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení (a pokračování) střídavé výchovy, resp. předpoklady pro svěření nezletilé do péče stěžovatele.
9. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
10. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
12. Uvedené požadavky pak platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilému dítěti, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z úpravy obsažené v ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů."
13. K nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti ovšem nemůže vést každá, nýbrž pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupř. "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, v němž došlo ke kupříkladu ke změně postoje samotného nezletilého dítěte vůči úpravě výchovných poměrů, anebo v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupř. přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
14. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče (a stejně tak - v případě návrhu na změnu výchovných poměrů - ponechání dítěte ve střídavé péči) za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
15. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
16. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro pokračování střídavé výchovy nezletilé, kterou svěřily do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
17. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy pokračování střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé.
18. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě určující, že obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhů stěžovatele a matky nezletilé, přičemž dostatečně objasnily, proč ve vtahu k nezletilé není nadále žádoucí setrvat v režimu střídavé péče. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na závěr obvodního soudu, který při hodnocení znaleckého posudku výslovně uvedl, že indoktrinace matkou nebyla znalcem zjištěna (srov. bod 18 rozsudku č. j. 69 Co 75, 76/2019-2012). K otázce stěžovatelem tvrzeného ovlivňování nezletilé se vyslovil rovněž městský soud, jenž uvedl (srov. bod 37 rozsudku), že "takový závěr nelze v případě nezletilé ze všech okolností případu jednoznačně dovodit." Odvolací soud totiž s odkazem na předmětný znalecký posudek zohlednil, že "skutečnost, že v případě konfliktu mezi rodiči se nezletilé dítě přikloní k jednomu z rodičů, je podle znalce pravidelný jev, to však, ale ještě neznamená, že by tento z rodičů, k němuž se nezletilé dítě přikloní, jej měl v jeho názorech natolik ovlivňovat, že by následně tvrdil něco, co sám nechce ani nezamýšlí." Nelze rovněž přehlédnout, že názor nezletilé obecné soudy velmi pečlivě posuzovaly, tj. nepřijaly jej nekriticky. Zohlednily, že toto stanovisko nepředstavuje "zpochybnitelný a nevyrovnaný názor, ale naopak zcela jednoznačný a vážný projev její vůle, který nezletilá prezentovala nejen před soudem, ale i ve škole, před znalcem, opatrovníkem a konečně i před svými rodiči" (srov. bod 36 rozsudku městského soudu). Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě podstatná rovněž skutečnost, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že pokračování ve střídavé péči není v zájmu nezletilé (srov. bod 16 rozsudku obvodního soudu č. j. 69 Co 75, 76/2019-2012).
19. Ústavní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, že obecné soudy při rozhodování o změně výchovných poměrů vycházely toliko z názoru nezletilé. Jak se totiž podává z napadeného rozhodnutí obvodního soudu (srov. bod 18 rozsudku č. j. 69 Co 75, 76/2019-2012), "s přihlédnutím především k výslechu nezletilé, znaleckému posudku vč. výslechu znalce (kdy indoktrinace matkou znalcem nebyla zjištěna, znalec se v tomto směru pouze obecně vyjadřuje v otázce 8 na str. 88), s přihlédnutím ke zprávám kolizního opatrovníka, zprávě školy i zprávě Anima Terapie soud svěřil nezletilou do výlučné péče matky."
20. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilou do výlučné péče matky.
21. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení a obnovení střídavé výchovy u nezletilé není do budoucna v žádném případě vyloučena, čehož si je ostatně stěžovatel dobře vědom, když na tuto možnost odkazuje v ústavní stížnosti, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z výše zmiňovaného ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (přání dítěte, změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči). Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé nevyžadují změnu jejích výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke své nezletilé dceři, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
22. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti na určité změny v postojích nezletilé poukazuje (zejména hovoří o tvrzeně projeveném přání nezletilé bydlet u stěžovatele), nicméně Ústavní soud k nim nemůže přihlédnout, neboť měly nastat až v období po vydání rozsudku odvolacího soudu a nebyly tak předmětem posuzování v nyní projednávaném případě.
23. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu