ECLI:CZ:US:2019:2.US.2467.18.1
sp. zn. II. ÚS 2467/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Václava Uhra, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou sídlem Ondříčkova 16, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018 č. j. 20 Cdo 5692/2017-103, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu vydaného v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu - východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 27 EXE 1084/2015.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 27 EXE 1084/2015, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že k návrhu oprávněného Národního muzea bylo proti stěžovateli zahájeno exekuční řízení k vymožení peněžité pohledávky ve výši 1 083 176 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení; exekučním titulem byl vykonatelný platební rozkaz okresního soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 8 C 355/2014-9. Stěžovatel podal návrh na odklad exekuce a na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční titul není formálně vykonatelný. Uvedl, že oprávněný vedl proti stěžovateli u okresního soudu dvě řízení - pod sp. zn. 6 C 315/2014 byla projednávána žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 67 860 Kč, pod sp. zn. 8 C 355/2014 šlo o žalobu o zaplacení 1 083 176 Kč z titulu náhrady škody. V obou řízeních okresní soud rozhodl platebními příkazy. Ve věci 6 C podal stěžovatel včas odpor, okresní soud nařídil jednání a o žalobě rozhodl rozsudkem, který byl v odvolacím řízení změněn tak, že žalobě bylo vyhověno (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015 č. j. 17 Co 492/2014-53). Stěžovatel v exekučním řízení tvrdil, že podal odpor i proti platebnímu rozkazu vydanému ve věci 8 C, který však omylem označil spisovou značkou věci 6 C, resp. spisovou značkou, pod kterou rozhodoval odvolací soud (17 Co). Namítl, že jeho podání (celkem tři) nebyla zařazena do spisu 8 C, naopak byla založena ve spisu 6 C, ačkoliv tam obsahově nepatřila, a ke své obraně uvedl, že omyl v označení odporu nesprávnou spisovou značkou nemohl nic změnit na jeho významu, tj. zrušení platebního rozkazu ve smyslu §174 odst. 2 o. s. ř.
Okresní soud usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. 27 EXE 1084/2015-32 návrhy povinného stěžovatele na zastavení a odklad předmětné exekuce zamítl s odůvodněním, že žádné nedostatky, které by činily exekuční titul formálně či materiálně nevykonatelným, nezjistil; podle okresního soudu ani jedno ze stěžovatelem označených podání nemohlo být ani za použití §41 odst. 2 o. s. ř., posouzeno jako odpor proti platebnímu rozkazu vydanému ve věci 8 C.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Dodal, že stěžovatel zaslal nebo předložil svá podání soudu, který rozhodoval ve věci sp. zn. 6 C 315/2014 jako soud odvolací, a to v (časové) souvislosti s vyjádřením k odvolání žalobce a jednáním, na kterém byl platební rozkaz ve stěžovatelově věci 8 C prováděn jako důkaz, zástupkyně oprávněného k němu uvedla, že dne 27. 1. 2015 nabyl právní moci, a povinný na to nijak nereagoval, ač byl u jednání přítomen. Krajský soud zdůraznil, že i kdyby byla předmětná podání povinného odporem proti platebnímu rozkazu č. j. 8 C 355/2014 (což však zjištěno nebylo), musela by být ve lhůtě stanovené pro podání odporu doručena soudu, který platební rozkaz vydal, nikoliv soudu odvolacímu. Krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že důvody pro zastavení exekuce či její odklad dány nebyly, neboť předmětný platební rozkaz nabyl právní moci, má účinky pravomocného rozsudku a vzhledem k tomu, že uplynula i lhůta k plnění, jde o vykonatelný exekuční titul.
V dovolání stěžovatel namítl, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že pro postup soudu podle §172 odst. 1 o. s. ř. nebyly dány podmínky. Navíc bylo řízení u odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání; podle stěžovatele jednání mělo být nařízeno (§254 odst. 8 o. s. ř.), neboť existence předmětného platebního rozkazu vydaného v rozporu s §172 odst. 2 o. s. ř. představovala důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné; v části, v níž šlo o právní přezkum usnesení odvolacího soudu potvrzujícího rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, dovolání odmítl podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., v části, v níž šlo o právní přezkum usnesení odvolacího soudu potvrzujícího rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. K uplatněným dovolacím námitkám uvedl, že z právních závěrů odvolacího soudu je zjevné, že odvolací soud při svém rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nepokládal za právně významné, zda byly nebo nebyly splněny předpoklady pro vydání předmětného platebního rozkazu podle §172 odst. 2 o. s. ř. (pozn. ÚS: správně §172 odst. 1 o. s. ř.), takže lze mít za to, že se odvolací soud s námitkou nesplnění procesních předpokladů pro vydání exekučního titulu vypořádal, byť nikoliv explicitně. Nejvyšší soud zdůraznil, že pro formální oddělenost nalézacího a vykonávacího řízení nemohla být ve vykonávacím řízení předmětem přezkumu věcná správnost exekučního titulu, ale pouze jeho materiální a formální vykonatelnost, případně to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc.
Ústavní soud se seznámil i s obsahem spisů okresního soudu sp. zn. 6 C 315/2014 a sp. zn. 8 C 355/2014, které si k ověření stěžovatelových tvrzení rovněž vyžádal.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledků exekučního řízení uvedl, že napadá rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pouze v té části, v níž se domáhal právního přezkumu usnesení odvolacího soudu, potvrzujícího rozhodnutí okresního soudu ve výroku I., kterým byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce. Konstatoval, že nezpochybňoval oddělenost nalézacího a vykonávacího řízení, ale brojil proti postupu odvolacího soudu, který se řádně nevypořádal s jeho námitkou o nedostatku podmínek pro vydání platebního rozkazu, neboť žalobou uplatněné právo nevyplývalo ze skutečností uplatněných žalobcem. Tuto námitku však Nejvyšší soud přešel vlastní úvahou o tom, co plyne z odůvodnění odvolacího soudu, aniž by výsledek posouzení námitky byl z odůvodnění bez dalších pochybností zřejmý; takový postup je podle stěžovatele porušením zákazu libovůle v rozhodování. Stěžovatel rovněž nepokládal za ústavně konformní, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jeho námitkou materiální nevykonatelnosti platebního rozkazu v souvislosti s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 535/05 ze dne 6. 2. 2008 (N 28/48 SbNU 387). Zdůraznil, že důvodem pro vydání kasačního nálezu v předmětné věci nebyla situace související se zatajením doručení platebním rozkazu, jak v posuzované věci zmínil Nejvyšší soud, ale skutečnost, že pro vydání platebního rozkazu nebyly splněny zákonné podmínky. Vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, a i Nejvyšší soud měl proto nosné rozhodovací důvody předmětného nálezu respektovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu (v rozsahu stěžovatelem výslovně vymezeném) z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu libovůli v jeho rozhodování, neboť "toleroval", že se krajský soud dostatečně nevypořádal s námitkou zpochybňující věcnou správnost exekučního titulu, resp. namítající absenci zákonných podmínek pro jeho vydání, a že nedostatek v rozhodování krajského soudu nahradil svojí vlastní úvahou. Ústavní soud však stěžovatelově výtce nepřisvědčil. Krajský soud sice výslovně nereagoval na odvolací námitku stěžovatele, nicméně je nepochybné, že se existencí zákonných podmínek pro zastavení exekuce zabýval, otázky formální a materiální vykonatelnosti exekučního titulu nepominul a jeho závěr, že předmětný platební rozkaz má podle §174 odst. 1 o. s. ř. účinky pravomocného rozsudku, nebyl v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud pak připomenutím své vlastní judikatury, podle které ve vykonávacím řízení již nemůže být předmětem přezkumu věcná správnost exekučního titulu, včetně předpokladů pro jeho vydání, zároveň připomněl i základní princip exekučního řízení, tj. oddělenost nalézacího a vykonávacího řízení, který byl v rozhodování krajského soudu respektován. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že "žalobou uplatněné právo nevyplývalo ze skutečností uplatněných žalobcem" jedná se o námitku zpochybnění práva žalobce na náhradu škody, která měla být uplatněna v nalézacím řízení, nikoliv v řízení exekučním. Je třeba mít na zřeteli, že exekuční řízení sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v nalézacím řízení stanovených práv a povinností, a tudíž v něm nelze zkoumat či odstraňovat vady nalézacího řízení.
Tvrzení stěžovatele o porušení ústavního pravidla o závaznosti vykonatelných nálezů Nejvyšším soudem je v souvislostech posuzované věci nepřípadné. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/05 Ústavní soud přezkoumával rozhodnutí soudů vydaných v nalézacím řízení (platební rozkaz Městského soudu v Praze, usnesení téhož soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu a odmítnutí odporu, potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze), kterým (mimo jiné) vytknul, že uplatněná skutková tvrzení žalobce nebyla natolik úplná, aby po právní stránce umožňovala závěr o důvodnosti jím uplatněného nároku. Takový přezkum však v nyní posuzované věci z důvodů shora uvedených nebyl možný, a proto Nejvyššímu soudu rozhodujícího v rámci exekučního řízení nelze vytýkat, že nerespektoval závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 535/05, neboť tak ani činit nemohl. Jinými slovy vyjádřeno, námitka stěžovatele o závaznosti vykonatelných nálezů by byla namístě, kdyby se stěžovatel domáhal přezkumu rozhodnutí soudů vydaných v nalézacím řízení, což se však nestalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r
předseda senátu