ECLI:CZ:US:2019:2.US.25.19.1
sp. zn. II. ÚS 25/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky SEPA CREDIT s.r.o., se sídlem Náchodská 762/65, Praha - Horní Počernice, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 2, Praha 10 - Záběhlice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. října 2018 č. j. 5 As 70/2017-40 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2017 č. j. 51 A 4/2017-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále namítala porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka tvrdila, že zásahem správních orgánů Městského úřadu Stod a Krajského úřadu Jihočeského kraje, spočívajících v úřední činnosti podjatých osob, a zamítnutím námitky podjatosti nezákonným a procesně nepřípustným způsobem, byla porušena její práva na spravedlivý proces, vlastnictví majetku a na svobodné podnikání. Dále bylo porušeno právo stěžovatelky, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů, kdy po dobu více než šest let stěžovatelka nemůže disponovat s pozemky, které sice formálně vlastní, ale musí bezmocně čekat na výsledek vleklého sporu. Plzeňský kraj (vyloučil se z rozhodování pro podjatost) odmítl odkoupit pozemky za tržní cenu a řízení probíhá po neúměrně dlouhou dobu a nyní na ni vyvíjí nátlak. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazovala na typickou tzv. systémovou podjatost v praxi, kdy o návrhu navrhovatele rozhodují úřední osoby, jejichž zaměstnavatel je na navrhovateli přímo závislí. V řízení o vyvlastnění věcného břemene vedeného dle §17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), stěžovatelka uplatnila řadu námitek podjatosti úřední osoby, ale její námitky byly zamítnuty jako nedůvodné.
3. Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala zásahovou žalobu, ale Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 51 A 4/2017-22 žalobu odmítl, neboť se jednalo o nepřípustný návrh dle §85 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud uvedl, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem v dané věci není přípustná, protože stěžovatelce svědčí jiné právní prostředky, kterými se může účinně domáhat ochrany svých práv. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2018 č. j. 5 As 70/2017-40 zamítl kasační stížnost stěžovatelky, protože shledal, že postup a rozhodnutí krajského soudu o nepřípustnosti zásahové žaloby byl správný.
4. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud ústavní stížností, ve které argumentovala judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva na podporu svého tvrzení. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud se zabýval obsahem celého spisu, ze kterého vyplývají mimořádně závažné okolnosti případu, přistoupil k meritornímu přezkumu a nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, obsah spisu krajského soudu sp. zn. 51 A 4/2017, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
6. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž se s námitkami ve stížnosti řádně vypořádal a své závěry odůvodnil ústavně konformním způsobem. Krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, Nejvyšší správní soud proto mohl jen přezkoumat, zda krajský soud správně posoudil zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby, nemohl se však zabývat námitkami týkajícími se merita věci, tedy stěžejní otázkou možné systémové podjatosti úředních osob v daném správním řízení.
9. Stěžovatelka se domáhala přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti tím, že podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který odůvodnila mimořádnými okolnostmi případu s tvrzením, že meritorním správním rozhodnutím má být zasaženo do jejích práv a bude pro ni likvidační. Důsledky rozhodnutí o zřízení věcného břemene na pozemcích stěžovatelky ve prospěch Plzeňského kraje vlastnícího zde pozemní komunikace II. a III. třídy za náhradu 1 238 660 Kč nepředstavují pro stěžovatelku bezprostředně hrozící újmu a není ani žádný důvod, proč by měla stěžovatelka po vyčerpání opravného prostředku ve správním řízení předpokládat neúčinnost či opožděnost soudní ochrany. Krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustnou dle §85 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s odůvodněním, že ochrany ve věci tvrzené podjatosti úředních osob podílejících se na daném správním řízení se lze domáhat jinými právními prostředky, a to v řízení o odvolání a případně následně i v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí ve věci zřízení věcného břemene. Před nabytím právní moci těchto meritorních správních rozhodnutí nelze ani hovořit o zásahu do práv stěžovatelky.
10. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy ústavně konformním výkladem vysvětlily, proč spadá předmětná problematika do procesně správní roviny s následnou možností soudní kontroly ze strany správních soudů. Stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy, zejména polemizuje se závěry obecných soudů o tom, že postup orgánů veřejné moci byl podle stěžovatelky formalistický a nezabýval se meritem věci. Stěžovatelka se svojí argumentací v ústavní stížnosti snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Argumentace stěžovatelky je jen výrazem nesouhlasu s rozhodnutími správního orgánu a obecných soudů; interpretace a aplikace podústavních právních norem však spadá do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádný exces, který by měl vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu