ECLI:CZ:US:2019:2.US.2506.19.1
sp. zn. II. ÚS 2506/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 44/2019-21 ze dne 30. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 4 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019 č. j. 25 A 107/2018-21 byla dle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s.") odmítnuta stěžovatelčina žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "žalovaný"). Stěžovatelka nezákonný zásah spatřovala v důvodech uvedených ve sděleních žalovaného zn. MUFO 24251/2018 ze dne 2. 8. 2018 a zn. MUFO 29426/2018 ze dne 21. 9. 2018. V těchto sděleních žalovaný stěžovatelce vysvětlil, proč skutečnosti uvedené v jejich dřívějších podáních (v podnětu k šetření ze dne 2. 7. 2018 a ve vyjádření ze dne 14. 8. 2018) nemohou ovlivnit postup žalovaného ve věci povolení užívání a přidělení čísla popisného stavbě rodinného domu na pozemcích parc. č. X1 a X2 v k. ú. Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí. Krajský soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky řízení, neboť jednak nebyla dána pravomoc soudu ve správním soudnictví ve smyslu §2 s. ř. s., a jednak nebyla dána aktivní legitimace žalobkyně k řízení podle §82 a násl. s. ř. s. Krajský soud proto žalobu odmítl. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl, neboť neshledal důvod ke zrušení kasační stížností napadeného usnesení krajského soudu. Předmětem sporu bylo splnění podmínek řízení před krajským soudem, konkrétně podmínka aktivní legitimace stěžovatelky k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem a pravomoc krajského soudu ve věci rozhodnout. Namítanými sděleními, jejichž obsah stěžovatelka označila za nezákonný zásah, žalovaný stěžovatelce pouze sdělil informace, a nerozhodoval o jejích právech či povinnostech, resp. nezasahoval do jejích veřejných subjektivních práv, proto krajský soud rozhodl správně, když její žalobu odmítl.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odmítnutím žaloby Krajský soud v Ostravě připravil stěžovatelku o právo na projednání věci a vypořádání jejich námitek. Odmítnutí žaloby má pro stěžovatelku jiné právní důsledky než zamítnutí žaloby, neboť jím soudy stěžovatelce upřely přístup k soudní ochraně a odepřely spravedlnost, když z žaloby, resp. z kasační stížnosti mohly zjistit, že stěžovatelka polemizovala s názorem žalovaného, že skutečnosti uvedené stěžovatelkou v jejím podání (dotčení pozemku parc. č. X1 a X2 zápisem v katastru nemovitostí o podané žalobě pod sp. zn. 17 C 120/2012, probíhající soudní řízení vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 120/2012 a soudní řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 A 12/2018) nemají na přidělení čísla popisného uvedené stavbě rodinného domu žádný vliv. Stěžovatelka se totiž domnívá, že případné nezákonnosti v předcházejících řízeních vedou k tomu, že nemůže být zákonné ani sdělení žalovaného k užívání stavby.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Se stěžovatelčinými argumenty se Nejvyšší správní soud vypořádal, což plyne z napadeného rozhodnutí, přičemž jeho závěry jsou logické, udržitelné a náležitě vysvětlené. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu