ECLI:CZ:US:2019:2.US.2517.19.1
sp. zn. II. ÚS 2517/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Beránkové, zastoupené Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou se sídlem Generála Hlaďo 4, Nový Jičín, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 10. 2015, č. j. 18 C 244/2012-233, ve znění usnesení ze dne 7. 7. 2016, č. j. 18 C 244/2012-250, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2016, č. j. 71 Co 460/2015-273, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 29 Cdo 1697/2017-302, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka byla směnečnou rukojmí (avalistou) směnky na 2.800.000 Kč, která byla vystavena směnečným dlužníkem (výstavcem směnky) Markem Beránkem; směnka měla být uhrazena do konce roku 2002. Jelikož k tomu dle oprávněného ze směnky (remitenta) Pavla Zetě nedošlo, přistoupil k soudnímu vymáhání částky. Směnka samotná byla v roce 2003 zničena. Vrchní soud v Olomouci v roce 2009 pravomocně uložil stěžovatelce zaplatit remitentu uvedenou částku včetně úroků a nákladů právního zastoupení. Remitentu bylo následně převedeno 4.061.558 Kč. Nejvyšší soud ovšem k dovolání stěžovatelky předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v roce 2012 zrušil (Vrchní soud v Olomouci, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, v roce 2013 žalobu remitenta zamítl).
3. Stěžovatelka v reakci na výše poukázané rozhodnutí Nejvyššího soudu podala v roce 2012 žalobu k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, přičemž se domáhala po žalovaném (remitentu) navrácení předtím vyplacené částky jako bezdůvodného obohacení. Nalézací soud však žalobu v plném rozsahu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že přestože směnka byla zničena (dle jeho názoru neoprávněně směnečným dlužníkem), došlo k jejímu řádnému umoření, které nabylo právní moci dne 8. 1. 2013. Z procesních důvodů zastavené předchozí soudní řízení nemá na danou skutečnost žádný vliv. Závazek stěžovatelky vůči žalovanému tudíž soud pokládal za prokázaný. Stěžovatelka rozporovanou platbou toliko uhradila dluh vyplývající ze směnky a před nalézacím soudem neprokázala, že by byl dluh uhrazen jakýmkoliv jiným způsobem. Závěry Okresního soudu v Novém Jičíně potvrdil též odvolací soud, dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
4. Stěžovatelka s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž námitky rozděluje do dvou okruhů. V první řadě prý Nejvyšší soud ignoroval otázku, zda je avalista povinen hradit závazek ze směnky, která fyzicky neexistuje. Domnívá se, že avalista má vztah pouze ke směnce a nikoliv k dluhu, který směnka zajišťuje. Stěžovatelka dále rozporuje provádění a hodnocení důkazů vázající se na její tvrzení, že směnka byla roztrhána směnečným dlužníkem proto, že ten uhradil směnkou jištěný dluh. Tvrzení stěžovatelky podpořila celá řada svědeckých výpovědí; naopak ho popírá jediný důkaz, a to výpověď osoby, která působila v době (údajného) splacení půjčky jako advokát žalovaného. Soudy se se skutkovými zjištěními řádně nevypořádaly a v tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozsudků totiž Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatelky.
9. Ústavní soud nesouhlasí s první námitkou stěžovatelky. Nejvyšší soud její výše vymezenou otázku totiž dostatečně srozumitelně a přesvědčivě zodpověděl (srv. s. 6-7 rozsudku). Jasně vysvětlil s odkazem na svou předchozí judikaturu, že pravomocné rozhodnutí o umoření směnky tuto směnku nahrazuje a zakládá právo na zaplacení požadovaného směnečného peníze. To, že směnka v době plnění závazku fyzicky neexistovala, je vzhledem k popsaným účinkům pozdějšího umoření směnky bezpředmětné, nešlo o plnění bez právního důvodu (navíc již splatná směnka byla před svým zničením výstavci zjevně k placení předložena). Argumentace stěžovatelky o roli avalisty je s ohledem na tyto skutečnosti v podstatě hypotetická. Přesto Nejvyšší soud připomněl, že směnečná rukojmí je zavázána z titulu zaplacení směnky jako ten, za kterého se zaručila (směnečný dlužník), tato povinnost plyne přímo ze směnečného a šekového zákona. Stěžovatelka nijak nedoložila, proč by se uvedené pravidlo nemělo aplikovat. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že případné námitky měly být uplatněny především v samotném řízení o umoření směnky, v něm ovšem byli výstavce směnky i stěžovatelka zcela nečinní.
10. Přisvědčit nelze ani druhé linii námitek stěžovatelky. V souladu se shora předestřenými východisky Ústavní soud opakuje, že mu až na excesy nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. V rozporu s tvrzením v ústavní stížnosti nalézací soud provedl důkladné dokazování a odůvodnil, proč se stěžovatelce nepodařilo prokázat tvrzení o předchozí úhradě dluhu vázaného na směnku (s. 2-5 napadeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně). Břemeno tvrzení v řízení svědčí žalující straně, není úkolem soudu předkládat "argumentační logického řetězce důkazů", které by podporovaly tvrzení protistrany. Skutkové závěry nalézacího soudu proto neshledává Ústavní soud zjevně nepřiměřenými či nepřezkoumatelnými.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu