ECLI:CZ:US:2019:2.US.254.19.1
sp. zn. II. ÚS 254/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Hellerové, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Mánesova 752/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 27 Cdo 4059/2018-281, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy na ochranu základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného usnesení a z dovolání stěžovatelky ze dne 15. 5. 2018 se podává zejména následující. Stěžovatelka v soukromoprávním sporu vystupovala na straně žalované, kdy byl proti ní uplatněn nárok na zaplacení částky ve výši 5 330 000 Kč s příslušenstvím. Tento žalobní nárok proti stěžovatelce byl částečně úspěšný. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, neboť má za to, že odvolací soud aproboval nesprávný a nezákonný postup žalobce, který vzal v odvolacím řízení částečně svůj návrh zpět, ale v rozporu s ustanovením §165 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, provedl započtení nejprve na úroky a až následně na jistinu. S tímto postupem stěžovatelka nesouhlasila. V dovolání argumentovala, že se podle ní jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a doslovně uvedla, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kterou posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem."
3. Takto koncipované dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, a to pro neodstranění vady spočívající v nedostatečně vymezené přípustnosti dovolání. K tomu stěžovatelka namítá, že dovolání bylo dostatečně konkrétní a splňovalo všechna kritéria podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (http://nalus.usoud.cz). Požadavek Nejvyššího soudu, že měla v dovolání uvést, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil, není namístě, protože se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, tzn. jakákoliv ustálená rozhodovací praxe v dané věci neexistuje.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně brojí výhradně proti postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl pro vady, kdy stěžovatelka v něm nespecifikovala důvod jeho přípustnosti podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelkou provedené vymezení v dovolání, kdy uvádí, že "odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu" a že "je potřeba vyřešit právní otázku dovolacím soudem jinak", aniž by ovšem došlo ke konkrétní specifikaci této ustálené rozhodovací praxe či aniž by byla blíže nastíněna ona právní otázka, však není dostačující ani podle názoru Ústavního soudu. S těmito závěry ostatně plně korespondují i závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), na které přitom sama stěžovatelka odkazuje.
6. Z dovolání, které stěžovatelka k ústavní stížnosti rovněž přiložila, je patrné, že stěžovatelka v něm skutečně řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. V nyní posuzovaném případě se totiž stěžovatelka omezila ve vymezení přípustnosti dovolání toliko na pouhou transkripci zákonného ustanovení (viz §237 o. s. ř.). Za těchto okolností Ústavní soud nespatřuje v závěru Nejvyššího soudu, že podané dovolání nesplňuje povinné zákonné náležitosti a v odmítnutí dovolání pro vady, žádnou protiústavnost, respektive porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Samotná stěžovatelka si ostatně značně odporuje, když na straně jedné v dovolání výslovně (v podtržených částech) tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, kterou posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, aby současně nyní v ústavní stížnosti tvrdila, že se jednalo o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
7. K celé problematice lze proto shrnout, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl podle stěžovatelky Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam, resp. by byl zcela vyprázdněn. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám a dovolateli postačuje ocitovat předmětné zákonné ustanovení, odpadá tím onen předpoklad, že se advokát nejprve seznámí s judikaturou a teprve poté zváží smysluplnost podání dovolání a jeho odůvodnění tak jak plyne i ze stěžovatelkou odkazovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Takový závěr by současně zjevně odporoval celkové koncepci dovolání tak, jak je upravena v o. s. ř.
8. Protože tedy v projednávané věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý (viz shora), nezbývá než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud odmítl [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu