ECLI:CZ:US:2019:2.US.2551.18.1
sp. zn. II. ÚS 2551/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., advokáta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018 č. j. 51 Co 22/2018-608 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2017 č. j. 14 Nc 930/2014-472, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem soud I. stupně svěřil nezletilé dcery stěžovatele pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky (výrok I.), otci určil výživné na nezletilou T. za období od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2015 částkou 5 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2015 částkou 7 000 Kč měsíčně a na nezletilou M. částkou 4 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2016 a od 1. 9. 2016 částkou 5 000 Kč měsíčně (výrok II). Třetím výrokem soud I. stupně stanovil otci nedoplatek na výživném pro nezletilou T. za období od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2015 ve výši 97 000 Kč a za období od 1. 9. 2015 do 30. 9. 2017 ve výši 32 500 Kč, a na nezletilou M. za období od 1. 1. 2014 do 31. 8. 2016 ve výši 4 780 Kč a za období od 1. 9. 2016 do 30. 9. 2017 ve výši 39 000 Kč, k jehož úhradě otci stanovil splátky 1 000 Kč měsíčně pro každou z nezletilých. Výrokem IV. matce přiznal osvobození od soudního poplatku a výrokem V. otci toto právo nepřiznal. O povinnosti otce uhradit znalečné ve výši 29 480 Kč jako náklad státu bylo soudem I. stupně rozhodnuto ve výroku VI. Pod výrokem VII. bylo zastaveno řízení o úpravě styku otce s nezletilými, o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §23 z. ř. s. (výrok VIII.). Soud I. stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že matka se o dcery dobře stará, a to i poté, co rodiče přestali vést společnou domácnost. Řádně zajišťuje péči o obě dcery, a to i s přihlédnutím k hendikepu nezletilé T., spolupracuje se školou, účastní se rehabilitačních pobytů a potřebné lékařské péče. Matka s dětmi bydlí v bezbariérovém bytě. Otec odmítnutím výslechu a nespoluprací se znalci nedal najevo, jak by si péči o děti představoval, až na výjimky se nezúčastnil lékařských vyšetření či rehabilitací, spolupráce se školou či lékaři byla ojedinělá. Jeho byt není postižení T. přizpůsoben. Znalci nadto u otce jednoznačně nevyloučili přítomnost psychopatologie. Při stanovení výživného vycházel soud I. stupně z odůvodněných potřeb obou nezletilých, které jsou dány jejich věkem, nástupem do školy a zvýšenými potřebami T.
3. Proti rozsudku podal odvolání otec. Odůvodnil je tím, že nejsou splněny podmínky řízení, když lze mít u soudce Mgr. Libora Stočese, který věc rozhodoval, podezření z podjatosti, mimo jiné proto, že byl benevolentní ke znalcům, včetně výše přiznaného znalečného, dále, že ústní odůvodnění rozsudku bylo jiné, než písemné, a že neprovedl navržené důkazy. Rozsudku soudu I. stupně dále vytýkal, že je nepřezkoumatelný, když nelze z odůvodnění poznat, jak soud dospěl k číslům ohledně příjmu otce, které jsou v odůvodnění uvedeny. Soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav, neprovedl navržené důkazy, a pokud důkazy provedl, nesprávně v nich zjistil skutkový stav.
4. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II., V. a VI, ve výrocích III. a VII. rozsudek zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování a s přihlédnutím k obsáhlému dokazování, které provedl soud I. stupně, považuje rozhodnutí o svěření obou děvčat do péče matky za správné. Matka se o děti vzorně stará, a to již po delší dobu, otec se kromě běžného styku na jejich péči nepodílí. Svým postojem k soudnímu řízení otec nedal najevo, že by měl faktický zájem o převzetí dětí do výlučné či střídavé péče, když navíc nijak nespecifikoval, jaká by jeho představa střídavé péče byla, tedy zda je v jeho časových možnostech zajistit péči zejména o nezletilou T. Negativně pak odvolací soud hodnotí neochotu otce podrobit se znaleckému vyšetření a snahu o prodloužení řízení. V otázce výchovy odvolací soud uzavírá, že matka prokázala, že je vhodnějším vychovatelem než otec, a proto odvolací soud výrok o svěření dětí do péče matky pro dobu před i po rozvodu manželství jako správný potvrdil. K otázce výživného bylo dokazování doplněno a na základě všech důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že i tento výrok nalézacího soudu je správný, a proto byl beze změny potvrzen.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci došlo k manipulaci se spisem, když v něm prý chybí tři podání, na což upozornil, a nabídl členům soudního senátu nahlédnutí na monitor svého notebooku (počítače), na kterém byly doručenky zobrazeny. Večer téhož dne, tj. 17. 4. 2018, zaslal předmětné doručenky do datové schránky soudu. Dne 25. 4. 2018 bylo zjištěno, při nahlížení do spisu stěžovatelem, že se ve spise 51 Co 22/2018, resp. 14 Nc 930/2014, nacházejí i dříve chybějící tři podání stěžovatele. Podání stěžovatele byla zařazena do spisu tak, že se nacházela před podáním z večera 17. 4. 2018, a tedy bylo možno dovozovat podezření, že někdo zpětně vložil tři podání stěžovatele ze dne 11. 4., 16. 4. a z rána 17. 4., tj. před zahájením jednání, do spisu a očísloval stránky ve spise tak, aby vyvolal dojem, že v době rozhodování ve věci byl spis kompletní. Dalším vážným porušením byl účelový sběr důkazů, neumožnění stěžovateli se s nimi seznámit a zmatečné provádění, respektive neprovádění, důkazů.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dcerám, a dále procesní postupy obou obecných soudů, které měly jít k tíži stěžovatele.
8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti, mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí, a vůči postupu soudů ve zjišťování skutkového stavu věci. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
9. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. K takovému pochybení obecných soudů v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Ústavní soud shledává závěry obecných soudů ohledně svěření nezletilých do péče matky za dostatečně odůvodněné. K procesním námitkám stěžovatele Ústavní soud pouze uvádí, že tyto námitky uplatňoval již v řízení před soudu I. stupně i soudem odvolacím. Stěžovatel podal rovněž stížnost, kterou vyřizoval místopředseda Městského soudu v Praze, který nepřípustnou manipulaci s obsahem soudního spisu vyloučil. Stěžovatel s tímto vyhodnocením jeho stížnosti nesouhlasil a obrátil se na ministerstvo spravedlnosti. To jeho podnět prošetřilo a dospělo k závěru, že se nejedná přímo o nesouhlas s vyřízením stížnosti, ale že jde pouze o sdělení stěžovatele o nových faktech. V ústavní stížnosti neuvádí stěžovatel nic, co by mohlo jeho námitky posunout do ústavněprávní roviny.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu