ECLI:CZ:US:2019:2.US.2571.19.1
sp. zn. II. ÚS 2571/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Jitky Vondráčkové, zastoupené JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou, se sídlem Šumperk, Hlavní třída 904/8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 235/2018- 1531 ze dne 2. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že společnost ČEZ Distribuce a.s. Děčín (dále též "žalobkyně") za vedlejší účasti společnosti ČEZ a. s. Praha podala proti stěžovatelce žalobu o náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie, neboť na základě provedené kontroly bylo zjištěno, že byl stěžovatelčin elektroměr poškozen a že jde o neoprávněný odběr elektrické energie. Stěžovatelka v řízení argumentovala tím, že sama do elektroměru nezasahovala, že nevěděla o jeho poškození, elektroměr je umístěn ve společné rozvodné skříni, kde jsou umístěny elektroměry i dalších nájemníků domu, skříň je zajištěna více plombami, takže měla za to, že elektroměr je dostatečně chráněn a navíc v období od posledního řádného odpočtu elektřiny byly ve společné rozvodné skříni kontrolovány jiné elektroměry a to několikrát pracovníky společností skupiny ČEZ, aniž by bylo těmito pracovníky zjištěno na plombách zajišťujících rozvodnou skříň a na elektroměru stěžovatelky cokoliv v nepořádku. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky Olomouc č. j. 69 Co 235/2018-1531 ze dne 2. 5. 2019 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 404/2009-1429 ze dne 24. 5. 2018 ve znění opravného usnesení 11 C 404/2009-1458 ze dne 21. 6. 2018 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 47.930,50 Kč s příslušenstvím. V části uložení povinnosti stěžovatelce jako žalované zaplatit částku 131.026,50 Kč s příslušenstvím byla žaloba žalobkyně zamítnuta.
3. Stěžovatelka je toho názoru, že krajský soud chtěl ukončit dlouhou dobu se táhnoucí spor, a proto rozhodl v intencích názoru Nejvyššího soudu, čímž však poškodil stěžovatelku v jejím právu na ochranu vlastnictví a v právu na spravedlivý proces. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že jí soudy neposkytly stejnou ochranu jako dodavateli elektrické energie. Zásah do práva na ochranu vlastnictví měl podle stěžovatelky spočívat v tom, že nebylo přihlédnuto k existujícím podmínkám na odběrném místě stěžovatelky, prokázané dlouhodobé spotřebě elektřiny, opakujícím se kontrolám jiných elektroměrů pracovníky společností ČEZ v rozvodné skříni. Obecně stěžovatelka namítla i stanovení výše přisouzené částky, avšak neuvádí jiné argumenty než, že je tato částka naprosto nepřiměřená a že účtovaná energie prakticky nemůže být v rámci ročního období skutečně odebrána.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ty se se stěžovatelčinými argumenty vypořádaly, což plyne z napadeného rozhodnutí, přičemž jeho závěry jsou logické, udržitelné a náležitě vysvětlené. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu