ECLI:CZ:US:2019:2.US.2584.19.1
sp. zn. II. ÚS 2584/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Romana Rajsnera, zastoupeného Mgr. Martinem Maňákem, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2019 č. j. KSPA 48 INS 337/2011; 4 VSPH 1055/2019-B-346 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 1. července 2019 č. j. KSPA 48 INS 337/2011-B-331, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že na majetek stěžovatele byl dne 6. 2. 2014 prohlášen konkurs a že do soupisu majetkové podstaty byly mimo jiné zapsány i nemovitosti obývané stěžovatelem a jeho rodinou [pozemek p. č. X1 a pozemek p. č. X2, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X3, v k. ú. Moravská Třebová, zapsané na LV č. X4 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy (dále jen "předmětné nemovitosti)], jejichž dražba se má konat dne 27. 8. 2019. Stěžovatel navrhl, aby Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") nařídil předběžné opatření, jímž by uložil dražebníkovi, společnosti Prokonzulta, a. s., upustit od dražby předmětných nemovitostí, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019 č. j. 2 Cmo 408/2013-815 (výrok I.), a aby uložil insolvenční správkyni, společnosti DV Insolvence, v. o. s., upustit do stejné doby od veškerého nakládání s předmětnými nemovitostmi (výrok II.). Dovolací řízení je vedeno ve věci, ve které stěžovatel žaloval Českou spořitelnu, a. s., a Autoleasing, a. s., o zaplacení částky 13 287 702 Kč s příslušenství, ve sporu však nebyl úspěšný a jeho žaloba byla pravomocně zamítnuta.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný s poukazem na oprávnění a povinnost insolvenční správkyně činit kroky ke zpeněžení předmětných nemovitostí, jejichž prodej není nepřiměřený s ohledem na celkovou sumu přihlášených a zjištěných věřitelů; pohledávky věřitelů představují celkovou částku 31 948 687,71 Kč. Nabízel-li stěžovatel jako alternativu zpeněžení předmětných nemovitostí pouze pohledávku ve výši 13 287 702 Kč s příslušenstvím, aniž by uvedl její aktuální výši, nebylo podle krajského soudu zřejmé, zda by za stávající procesní situace mohla všechny přihlášené a zjištěné pohledávky věřitelů vůbec pokrýt.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Zdůraznil, že návrh stěžovatele nesměřoval k zatímní úpravě dispozic účastníků řízení, nýbrž měl zabránit správkyni v provádění jejích úkonů. Její zákonné oprávnění nakládat s majetkovou podstatou podle §229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) však nelze předběžným opatřením omezovat. Vrchní soud neshledal žádné porušení pravidel insolvenčního řízení, jež by ve vztahu k nakládání s předmětnými nemovitostmi vyžadovaly jeho zásah v rámci dohlédací činnosti. Veřejná dražba je konána po právu na základě návrhu správkyně, která má k uvedenému majetku dispoziční právo, a je povinna ho na pokyn konkrétního zajištěného věřitele zpeněžit. Výhrady stěžovatele, pro něž by zastavené nemovitostí věci neměly být zpeněženy proto, že tvoří obydlí jeho rodiny nebo že vymůže hypotetickou pohledávku, neshledal vrchní soud důvodnými.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul skutkový stav a rozvedl, z jakých důvodů považoval za potřebné zatímně upravit poměry mezi ním, insolvenční správkyní a dražebníkem. Krajskému soudu a vrchnímu soudu vytkl, že svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily, nevypořádaly se se závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel poukázal, a zejména se nezabývaly námitkou nepřiměřené tvrdosti dražby obydlí v situaci, kdy není zřejmé, zda by mohl významnou část oprávněných závazků uhradit ze sporné pohledávky v případě úspěchu v řízení, a kdy se očekává budoucí implementace (dosud neschválené) evropské směrnice o principech oddlužení živnostníků. Stěžovatel uvedl, že se mu otevírají možnosti oddlužení, které neměl v době, kdy soud zjistil jeho úpadek a na jeho majetek prohlásil konkurs, a proto s ohledem na změny, ke kterým dochází, nepovažuje zájem na co nejrychlejším částečném uspokojení věřitelů proporcionální s jeho právem na ochranu soukromí, obydlí a rodinného života. Podle stěžovatele nabývá ochrana obydlí v insolvenčním řízení v současné době na intenzitě a promítá se i do novelizací insolvenčního zákona s cílem ponechat dlužníkovi alespoň základní materiální zázemí. Stěžovatel si je vědom, že nedávnou novelizací insolvenčního zákona bylo upraveno oddlužení, má však za to, že není důvod nevztáhnout nové principy i na jiné formy řešení úpadku, např. konkurs. S poukazem na judikaturu insolvenčních soudů, které akcentují ochranu obydlí dlužníka před zpeněžením, a konkrétní nálezy Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 3588/14 a sp. zn. III. ÚS 3300/07), stěžovatel dokládal důvody, které ho vedly k návrhu na nařízení předběžného opatření. K pochybám vrchního soudu o uspokojení věřitelů z tvrzené pohledávky stěžovatel uvedl, že aktuální výše majetkového prospěchu by v případě jeho úspěchu představovala částku 24 554 829,89 Kč.
6. Stěžovatel označil věc za naléhavou a požádal, aby o ní Ústavní soud rozhodl mimo pořadí [§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], nejpozději do 26. 8. 2019. Projednání a rozhodnutí věci po konání dražby by bylo čistě akademické, neboť právě nařízením předběžného opatření stěžovatel usiluje o oddálení výkonu chystané dražby jeho obydlí. Pro případ, že by takový postup nebyl možný, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, jímž by dražebníkovi uložil povinnost upustit od dražeb předmětných nemovitostí z majetkové podstaty stěžovatele i jejich částí, a to do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, a dále aby insolvenční správkyni uložil povinnost, aby do stejného termínu upustila od jednání, vedoucího ke zcizení předmětných nemovitých věcí z majetkové podstaty stěžovatele i jejich částí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost směřující proti napadeným soudním rozhodnutím je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); návrh na vydání předběžného opatření s ní spojený je nepřípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že posouzení podmínek pro (ne)vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, a Ústavní soud může jen přezkoumat, zda byly vůbec dány. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen tzv. omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Je tomu tak proto, že podstatná část záruk spravedlivého procesu, jak vyplývají z příslušných článků Listiny a Úmluvy (je-li čl. 6 odst. 1 Úmluvy použitelný), se vztahuje na řízení ve svém celku [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223), k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy předběžným opatřením srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., proti České republice ze dne 12. 1. 2012, č. 12266/07, 40066/07, 36038/09 a 47155/09, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, či usnesení sp. zn. III. ÚS 569/15 ze dne 15. 9. 2015 ze dne 15. 9. 2015, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
10. Aplikací omezeného testu ústavnosti dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že napadená rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření byla vydána příslušnými soudy na základě zákona a v souladu s ním, přičemž dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. V rozhodnutí vrchního soudu se jasně podává, že výkon činnosti insolvenční správkyně prováděný v zákonném rámci nelze omezovat vydáním předběžného opatření. Vyhověním návrhu stěžovatele by tak soud překročil své zákonné oprávnění, a proto Ústavní soud nemůže shledat, že by zamítavým rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud též nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených usnesení a v této souvislosti uvádí, že soud v insolvenčním řízení je povinen postupovat podle zákona a respektovat pravidla určená pro ten který způsob řešení úpadku. Nelze též přehlédnout, že nemovitosti jsou předmětem zajištění pohledávek tří věřitelů, přičemž v pořadí první z nich dal pokyn k jejich zpeněžení, což insolvenční správkyně byla povinna respektovat. Odkazuje-li stěžovatel na závěry některých insolvenčních soudů či nálezy Ústavního soudu, je třeba v posuzované věci zdůraznit, že nelze směšovat instituty různých forem řešení úpadku a zaměňovat procesní stadia insolvenčního řízení, nýbrž je třeba postupovat podle insolvenčního zákona v rozhodném znění, který neposkytuje soudu žádný prostor na vyčkání přijetí nových evropských pravidel oddlužení (srov. čl. II, přechodná ustanovení zákona č. 31/2019 Sb., kterým byl změněn insolvenční zákon a některé další zákony).
11. Obecně lze dodat, že závěry vrchního soudu prezentované v jeho dřívějších rozhodnutích, tj. že předběžné opatření je možné vydat pouze před rozhodnutím o úpadku a lze jím ukládat povinnosti dlužníkovi či třetím osobám, nikoliv insolvenčnímu správci, jehož povinnosti jsou vymezeny insolvenčním zákonem, jakož i závěru, že pravidelnému běhu insolvenčního řízení nelze bránit předběžným opatřením, neboť k vynucení řádného plnění povinností správcem je určen jiný procesní postup, ukáže-li se tato potřeba, byl Ústavním soudem již dříve aprobován (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 285/17 ze dne 14. 3. 2017); stejně tak se stalo i v posuzované věci.
12. Návrhu stěžovatele na vydání předběžné opatření Ústavní soud vyhovět nemohl. Podle §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vydat předběžné opatření jen v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatele však mířila proti rozhodnutí obecných soudů, což za "jiný zásah" považovat nelze.
13. Ústavní soud nepovažoval věc za naléhavou, a proto návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu formou vydání samostatného usnesení o tomto návrhu nevyhověl, nicméně i přesto podanou ústavní stížnost posoudil a rozhodl o ní přednostně.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, v části obsahující akcesorický návrh jako nepřípustnou podle 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu Ústavního soudu